Závěrečná  zpráva  o průběhu  akcí  v roce 2007

 „Cyklistická aktivita zrakově postižených“

 

V roce 2007 jsme se rozhodli za výrazné podpory NFČR rozjet tandemovou cyklistiku pro zrakově postižené, která je zde po mnoho let v útlumu. Je několik faktorů, které činí tento sport obtížným. Kromě samotného handicapu , je to nedostatek dvoukol. Jejich cena několikanásobně převyšuje běžné kolo a v současné době, jsou v celé republice 3-4 závodní speciály. Proto třeba i silniční závody, kterých jsme se zúčastnili jsme jeli na turistických a horských kolech.

 

Další nákladnou věcí je servis tandemů, kde je velké namáhání součástek a ani ty nejkvalitnější nevydrží dlouho. Kilometr tak může v nákladech za servis stát kolem 5,-kč orientačně je to 2x více než provoz automobilu (včetně amortizace). Cyklistickou sezonu jsme začali třídenním rozježděním ve středním Povltaví a na Podblanicku. Poprvé s námi jel nevidomý sportovec z Brna, Aleš Moravec, ze kterého se během roku stal výborný jezdec. Za základní tábor jsme použili rekreační středisko v Libři, kde jsme měli pronajaté 2 chatky. Navštívili jsme zámek Štiřín a zámek Jemniště, zámecký park ve Vlašimi, Slapskou přehradu, Týnec nad Sázavou a Jablonou nad Vltavou.

Zúčastnily se 4 posádky.

 

Druhou akcí byli závody v Olomouci v seriálu závodů „Tandem pro život“. Po mnoha letech ježdění jsme se odhodlali vstoupit do kolbiště závodů. Na velmi náročné trati jsme bojovali asi s tisícovkou závodníků. Zde Petr Müller starší a Ivo Budil obsadili třetí místo v kategorii tandemů, kterých jezdí kolem 20ti.  Karel Novotný se synem Michalem a Petr Müller mladší s Alešem Moravcem obsadili šesté a sedmé místo s časovým rozdílem. Tomáš Franěk a jeho otec Ladislav nedojeli pro defekt. S Olomouce jsme jeli rovnou do Hluboké nad Vltavou, kde každoročně soustředění nevidomých surfařů. Zde jsme byli na Výletě v Temelíně, v Rakousku, v Chlumu u Třeboně, Trhových Svinech a Nových Hradech. Potom následovalo goalballové soustředění a mistrovství světa v goalballu v Brazilii. Po návratu z Brazilie jsme se zúčastnili závodů „Tandem pro život“ v Chuchli. Posádky Karel Novotný, Aleš Moravec a Petr Müller, Ivo Budil. Posádka Petr Müller mladší, Marek Moflar 2krát píchla a nedojela.

 

Začátkem září jsme se zúčastnili náborového závodu pro zrakově postižené v Orlíku nad Vltavou. V sobotu se jel závod na 50km a v neděli časovka. Startovalo 9 mužských a 2 dívčí posádky.

Pro rozšiřující se základnu se podařilo založit sekci cyklistiky při Českém Svazu zrakově postižených sportovců. Jsem v této sekci za TJ Zora.

 

Posledními závody byli „Tandem pro život“ „Odry“ Kde všechny posádky byli v polovině startovního pole.

 Závěrečnou cyklistickou akcí byl výlet do Českého Ráje. Vyjeli jsme z Prahy v pátek a dojeli po vlastní ose do Jičína, kde jsme byli ubytováni v penzionu u Křemílka. O víkendu jsme navštívili pamětihodnosti Českého Ráje, jako například hrad Kost, Trosky…V neděli odpoledne jsme se po vlastní ose vrátili do Prahy. Zúčastnili se: Petr Müller (starší i mladší), Ivo Budil, Tomáš Franěk, Zbyněk Chat, Karel a Michal Novotný, Aleš Moravec. Všechny akce považujeme za zdařilé a určitě v nich budeme pokračovat i v následujících letech.

 

 

Velký cyklistický víkend

 

Prvním cyklistickým víkendem jsme začali měsíc květen 2008.

1. května jsme se zúčastnili Cihlářova memoriálu, který se jel na okruhu v Praze na Smíchově. Zrakově postižení cyklisté zde měli vlastní závod tandemů na 15 kol. Zvítězili Václav Trnka a řidič Jiří Kraus, na 2. místě nestárnoucí Ivo Budil a Petr Muller starší, 3. tandem řídil syn Petr Muller ml. s Alešem Moravcem a 4. skončili Vladimír Dvořák a Zbyněk Chat. 

Nejdůležitější na této akci byla propagace tandemové cyklistiky, která byla mnoho let v útlumu a nyní se stává středem zájmu zrakově postižených sportovců. Velkou roli zde sehrála Světluška – Nadační Fond Českého Rozhlasu a nadace Leontinka. V tričkách Světlušky jsme také startovali. Od Leontinky máme výstražné vesty, na kterých je napsáno NEVIDOMÝ, poprvé jsme je měli na závodě „kolo pro život“ v Orlíku nad Vltavou, kam jsme se vydali po závodech z Prahy po vlastní ose. (nadace Leontinka nám zařídila možnost startovat). Označení se velmi osvědčilo, kolegové závodníci jsou mnohem ohleduplnější a mnozí naše posádky povzbuzují.

Cestou na Orlík jsme první noc spali v chatičce u vesnice Slapy a v pátek jsme kolem Slapské a Orlické přehrady přijeli do Orlíka nad Vltavou. Cestu jsme navštívili vesnické muzeum, Kamýk nad Vltavou a hráz Orlické přehrady. Protože nás zastihla bouřka a déšť, přijeli jsme až pozdě večer. Naštěstí v hospodě u Cvrků byli velmi ochotní a místo v studené chatce jsme spali v krásném bytě.

V sobotu dopoledne jsme přijeli asi 10 km na start závodu. Ve 12 hodin bylo odstartováno. Prvních pár kilometrů bylo po asfaltce, ale pak následoval rozmoklý terén, který trať učinil extrémně náročnou. Bláta bylo tolik, že se nám v něm ztrácely šlapky, které jsme zas odmočili při jízdě v hlubokých kalužích, kterých bylo na trati nespočet. Na písečné pláži, přes kterou závod vedl, se posádce Budil – Muller zarylo přední kolo do písku a nezbylo než celou situaci vyřešit pádem. Na 28km došlo u této posádky k přetržení řetězu, (naštěstí nám pomohli kolegové závodníci, kteří obětovali vlastní umístění abychom mohli dojet) a 10 km před cílem jsme píchli zadní duši a tak nám pomohl chalupář s pumpičkou a další závodník nám dal duši. Nakonec jsme dojeli s velkou časovou ztrátou mezi posledníma - na 700 místě. Startovalo přes 800 závodníků, ale mnozí nedojeli.

Po závodě jsme kvůli defektu řetězu byli nuceni ještě jednu noc přespat na Orlíku a v neděli jsme se po vlastní ose přejeli přes Milevsko a Sedlčany do Jírovic u Bystřice, kde jsme se potkali s mladými goalballisty, kteří se akorát vraceli z turnaje v Maďarsku, kde získali stříbrné medaile. Protože někteří v Jírovcích zůstávali, svezli jsme se s nimi mikrobusem do Prahy.

 

 

Na kolech k moři

 

V sobotu 9. 8. 2008 se skupinka sedmi statečných přesunula po závodech „tandem pro život“  do Loučovic u Lipenské přehrady, odkud jsme se v neděli ráno vydali na velikou cestu k moři.

 

Co tomu předcházelo? Týden před tím, jsme ze stejného místa vyjížděli na přejezd republiky z jihu na sever( Loučovice - Praha - Severní Lobenkava,Šluknovský výběžek), s noclehem u Prahy. Bylo to 400 km.

Ukázalo se tím, že jsme schopní přesouvat se na velké vzdálenosti. V minulosti jsme několikrát jeli z Prahy do Opavy za dva dny. Vyzkoušeli jsme komunikaci pomocí vysílaček, kde zadní člen posádky plní funkci spojaře. Nechali jsme seřídit kola. Nakoupili vše potřebné a zásoby jídla na cestu.

Výhodu samozalepovacích duší jsme ocenili hned po startu, když posádka píchla a po druhém nafouknutí se duše sama zacelila.

 

Několik kilometrů za česko- rakouskými hranicemi jsme měli další defekt a museli jsme se vrátit na hranice a v amatérské dílně odvrtat přetržený šroub sedlovky.

K menšímu poztrácení posádek došlo v městečku Pregarten, kde je složitá dopravní situace a 4x se musí odbočit doleva. Na chvíli jsme byli mimo dosah vysílaček, ale po chvilce čekání jsme se dohledali. O pár kilometrů dál, v městečku Enns, jsme přejeli Dunaj. Odtud na Steyr a potom pořád podle řeky Steyr do městečka Fraenstein. Nepříjemné na tomto úseku byl průjezd několika tunely, kde přejezd některých aut a motocyklů, působil dojmem střelby z kulometu. Naštěstí byla neděle a nejezdili nákladní auta. Ve všední dny průjezd tunelů rozhodně nedoporučuji.

 

První noc jsme strávili u města Spital na romantickém parkovišti s potůčkem a toaletou.

Ráno jsme se vydali do města Liezen, odkud jsme se vydali po velmi frekventované cestě po dlouhé náhorní plošině. Po pár kilometrech jsme raději sjeli na vedlejší cestu. Zde bylo travnaté letiště a malebné vesničky. Po všech stranách byly hory přes 2 000 m vysoké, které jsme museli přejet. V městečku Grobming jsme si dali oběd z vlastních zásob a vydali se vstříc prvnímu velkému stoupání. Ze začátku to byli kopce pozvolné, ale později začalo přituhovat. Voda v říčkách byla čirá a ledová. Kolem se pásly krávy. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, napili jsme se z potůčku. K našemu překvapení kopec strměl čím dál víc. Cedule „pozor krávy 8,5 km“ věštila, že to bude minimálně 9 km do kopce. Krávy se pásly u krajnice a jednu si Ivo dokonce pohladil za jízdy. Při nájezdu na nás koulela očima a já měl  strach, že nás srazí.

 

Po sdělení doprovodného auta, že to vyjelo sotva na jedničku jsme zalapali po dechu a začali šlapat z posledních sil. Při výjezdu z lesa, se nám naskytl pohled na krásu hor, ale i na „krpál“ který nás ještě čeká. Odtud je i název článku na stránkách „kola pro život“ i motto, které se ujalo pro naše nevidomé kamarády – „buď rád, že to nevidíš“. Často zde byla odpočívadla s vyhlídkami u kterých psali nadmořskou výšku. Vysílačkou nám sdělili, že nahoře je 1800 m, tak nám zbývalo neuvěřitelných 400 m na pár kilomerech. S vypětím všech sil jsme vyjeli nahoru, tam jsme se pokochali se okolní krajinou a vydali se ze z kopce. Na sjezd jsme se těšili, ale po pár stech metrech přišlo zklamání, když se začalo kouřit z brzd a ráfky se skoro roztavily. Museli jsme sjet opatrně s několika přestávkami. Následoval vlnitý terén s mírným převýšením. Navečer jsme vyjeli asi 20ti kilometrový kopec. A začalo stmívat, tak jsme ujeli ještě asi 30 km a přenocovali na louce u lesa u města Feldkirchen. Noc byla teplá a krásně se spalo po širákem.

 

Časně ráno jsme projeli městem Feldkirchen a podél jezera Ossiacher dojeli do Villachu. Odtud k jezeru Worther a pak na Klakenfurkt. U jezera jsme se potkali s naší kamarádkou Gabrielou Požárovou s jejím synem a manželem, kteří nám již několik let příležitostně pomáhají na různých akcích. Poobědvali jsme spolu a vykoupali se v blankytně modrém jezeru. Rodina Požárova původně jela karavanem z Itálie do Čech. Po setkání s námi ale úplně změnili plán a vydali se vstříc velkým zážitkům. Také si zkusili jízdu na tandemu. Po pár desítkách kilometrů zjistili, jaká je to dřina. Nenechali se odradit a druhý den to zkusili zase. U Klagenfurtu nás postihl dvakrát defekt zadního kola, kdy se duše prorazila o vyčnívající drát a nic jí nepomohlo, že byla samozacelovací. Vyhnuli jsme se městu Klagenfurt a jeli jsme na hraniční přechod se Slovinskem Seebergsattel, ke kterému vedlo asi 25 km stoupání. Hraniční přechod byl ve výšce 1300 m n. m. a dost to tam fičelo. Do Slovinska byl prudký sjezd. Proto že již byla tma, museli jsme přenocovat. Spalo se ve vozíku, autě i karavanu.

 

Ráno, za pěkného počasí, které nás provázelo celou cestu, jsme sjížděli krásnou přírodou do vnitrozemí Slovinska. Ve vesničce Žiry jsme poobědvali a odpoledne jsme dorazili na hraniční přechod Babno pole, kde jsme byli zkontrolováni celníky obou států. Provoz tam byl úplně minimální a měli jsme teoretickou naději, že do večera dojedeme k moři. Ale za hranicemi byl náročný kopcovitý terén. Když se setmělo,raději jsme přenocovali v národním parku Zmrzlá Vodica, přímo u jezera. Káju Novotného jsem večer ještě odvezl do Rijeky na vlak.Zde jsme podcenili cenu jízdenek a peníze mu vyšli jen taktak. Peníze vyšli na cestu přes Záhřeb do Brna a pak autobusem do Prahy.

 

Závěrečnou pasáž jsme jeli cestou necestou národním parkem, kudy by ani auto neprojelo. Těžký kopcovitý terén po kamenitých cestách se střídal s novou uzounkou asfaltkou cyklostezek. Po několika hodinách jízdy jsme se dostali do výšky 1500 m odkud byl krásný pohled na hory a moře. Čekal nás náročný sjezd. Každých 100 m převýšení bylo znát. Dost vyčerpáni jsme přijeli do vesnice, kde jsme měli sraz z auty. Občerstvili jsme se a dost frekventovanou silnicí sjeli přes 1,5 km dlouhý most na ostrov Krk.

Zbývalo posledních 30 km po velmi frekventované silnici. Odpoledne jsme přijeli do starobylého městečka Krk. Našli jsme pěkné místo u moře na bivakování u pláže, kam jsme se šli hned vykoupat. Malebné historické městečko Krk  a okolí jsme si několikrát prohlédli. Počasí bylo nádherné, s jednou velkou noční bouřkou, která pročistila vzduch. Moře jsme si užili dost, voda byla teplá a čistá. V neděli večer jsme se museli s Chorvatskem rozloučit a vrátit se do Čech. Pro všechny to byl životní zážitek a mají zájem se zúčastnit dalších akcí.

 

A kdo vlastně byli ti odvážlivci?

- Michal Novotný, student speciální školy pro zrakově postižené, hraje goalball, jezdí seriál závodů horských kol „tandem pro život“, velký talent na atletiku, běžkování i ostatní sporty.

- Ivo Budil,(B1) dlouholetý reprezentant goalballu, mistr republiky v plavání, závodník na kole i na běžkách.

- Aleš Moravec, (B1), člen cyklistické reprezentace zrakově postižených sportovců, ligový hráč a bývalý reprezentant goalballu.

- Petr Müller ml., student obchodní akademie,  řidič tandemu, jezdí závody „tandem pro život“ (po návratu z Chorvatska vyhrál s Markem Moflarem závod na Jevišovce).

- Karel  Novotný ml.,  student středního odborného učiliště, řidič doprovodného vozidla, (pro úraz kolena nemohl řídit tandem).

- Tomáš Mastík, majitel autobazaru, jezdí závody „kolo pro život“ i ostatní závody v Čechách i Evropě.

- Petr Müller st., trenér goalballové reprezentace, jezdící také závody „tandem pro život“ (v sobotu před odjezdem jsme s Ivo Budilem vyhráli závod na Karlštejn).

Poděkování patří zejména NFČR – Světlušce, která byla hlavním partnerem projektu.

Na jaře příštího roku plánujeme akci po cyklostezce do Vídně, aby se mohli zúčastnit i mladší jezdci, které rodiče po silnici nechtějí pustit.

Výhledově plánujeme expedici za polární kruh, cyklostezkou do Paříže a přes Alpy do Itálie.

      

Tak ať nám pěkně svištěj pláště, sportu zdar, cyklistům zvláště

                                                                    

 

Krátká zpráva o dlouhém přejezdu

 

Spolek zrakově postižených tandemových cyklistů se svými piloty, pokořil další metu. A to byl přejezd České republiky z jihu - Loučovic (Lipenské přehrady) do Severní Lobendavy (Šluknovského výběžku). V pátek jsme přijeli autem a autobusem do Loučovic, kde jsme navštívili nevidomého kamaráda Vítka Nejedlého. Jako dítě prodělal dětskou obrnu a ikdyž je již po několikáté operaci, není schopen chůze bez doprovodu a proto také nemohl jet s námi. (což by jinak rád jel). Přespali jsme na ubytovně rybářů a v sobotu ráno jsme se vydali na dalekou cestu. Ráno bylo zpočátku deštivé, ale brzy se vyčasilo a byly občas jen přeháňky.

 

Jeli jsme přes hrás Lipna, Frymburk, Černou v Pošumaví, Kájov, Směděč (zde jsme dotankovali a udělali nákup na cestu), Netolice do Vodňan. Zde jsme měli vyzvednout Pavla G. , ten ovšem nebyl doma ani nebral mobil, ikdyž jsme byli domluveni. Další výtečník je Vláďa, který se ještě dva dny před startem dušoval že pojede. Tak jsme nakonec jeli 2 dvoukola s jedním střídačem a z Milevska do Sedlčan jel Tomáš Mareš, který jel jen jako řidič doprovodného a servisního vozu. U Vodňan jsme měli defekt duše a ikdyž byla samozalepovací, musela se vyměnit a pak jsme jeli přes Týn nad Vltavou, Milevsko, Sedlčany, Jílové u Prahy do Libře, kde má TJ Zora svojí rekreační základnu.

 

Ráno jsme brzo vstali a po 9 té hodině jsme vyzvedli Ivo Budila v Říčanech, kam dojel vlakem. Protože jsme se z bezpečnostních důvodů chtěli vyhnout Praze, jeli jsme přes Brandýs nad Labem, kde nás přišel povzbudit a občerstvit předseda sekce cyklistiky Vašek Trnka, Kostelec nad Labem do Mšena. Tam jsme si udělali krátkou přestávku. Ze Mšena následoval velmi zajímavý úsek mezi skalní soutěskou do Doks, kde se polovina účastníků stačila vykoupat v Máchově jezeře. Abychom nemuseli jet dlouho po hlavním tahu na Českou Lípu, jeli jsme přes Zákupy, Sloup do Nového Boru a odtud velmi zajímavou cestou přes Lužické hory do Chřibské a pak kousek po hlavní na Krásnou Lípu a po okreskách na Velký Šenov a Lipovou. To se již začalo dost stmívat a tak jsme chvátali seč nám síli stačili.

 Do cíle jsme přijeli za 10 minut 10. (22)

 

 Udělali jsme pár fotek u cedule, ujistili domorodce, že se nejedná o žádnou invazi a vraceli se zpět. V nedaleké restauraci jsme si dali kafe a sváču a pak hurá domu. Ve 3 ráno jsme byli v Praze. Každý den jsme ujeli přes 200km. Nejvyšší zaznamenaná rychlost na tachometru byla 82,3. A jména těch, kteří dokázali překonat všechny nástrahy a úskalí dálkového přejezdu - Michal Novotný, Marek Moflar, Ivo Budil, Karel Novotný, Petr Müller mladší i starší a Tomáš Mareš. Pro ty co chtějí poznat krásu a velikost naší vlasti vřele doporučuji tuto trasu a klidně si na ní pár dní přidejte. Klíďo píďo tejden.

 

 

Zpracoval Petr Müller

 

<<zpět