Každý problém má řešení aneb Netradiční kompenzační prostředky

Úvod

     Milí přátelé, rád bych vám povídal o netradičních kompenzačních prostředcích, které mohou více či méně úspěšně užívat nevidomí,a snad nejen ti. Tyhle prostředky mají tu nevýhodu, že je nelze koupit, obvykle se totiž nejedná o předměty, ale o metody řešení. Velkou jejich předností je však to, že vás nestojí ani korunu a jestliže se rozhodnete je neužívat, nebudou překážet někde v koutě a nebude vám líto je vyhodit do popelnice.
Párkrát jsem slyšel, že je to vlastně vyšší škola toho, co se v kurzech sebeobsluhy obvykle učí. Myslím si, že se o vyšší školu nejedná. Aspoň ne o takovou, kterou by bezpodmínečně muselo předcházet absolvování "školy základní". Někdy se dokonce stává, že naučíme-li se nejdřív řešit určitý problém prostředky tradičními a pak chceme přejít na ty, o kterých budu mluvit, ocitneme se v situaci obtížnější, než když začneme přímo postupy netradičními. Problémem vyuky těchto metod v obvyklých kurzech je to, že někdy vycházejí ze specifického vnímání, které vidící instruktoři nemohou prožít na vlastní kůži, byť by se snažili sebevíc. A učit někoho něco, o čem jsem jenom slyšel ..., plně je chápu. Sám jsem zcela nevidomý, všechny dále uváděné postupy mám na sobě vyzkoušené, a tak "mně se to mluví". Ale k věci.

1. Vědomí

     Když jsem byl na střední škole, řekl mi u nějaké příležitosti její ředitel, který taky neviděl, že nevidomí zvládnou téměř cokoli, jenom jim to trvá mnohem déle. Kompenzační pomůckou je tedy čas. Rozuměl jsem tomu, ale přesto mě to nadzvedlo. "Mám přece stejně dlouhý život jako ostatní. Nevidím, a ještě toho mám méně zvládnout?" A začal jsem hledat. Myslím si, že jsem našel.
Je to vědomí. To, že má člověk myslet na to, co dělá, je samozřejmost. To by nebyl žádný objev. Finta je v tom, co si člověk při různých pracích představuje.
     Udělejte si malý pokus. Potřebujete k tomu lehce zmačkanou utěrku, chladnou nebo vlažnou žehličku a vidícího asistenta. Pokud vidíte, vezměte si na oči klapky. Vezměte do ruky žehličku a volnou rukou si dokonale prohlédněte její špičku. Dále zkuste žehlit utěrku (žehlička není horká, žehlíte tedy jenom jako, prostě děláte jen ty patřičné pohyby). Vždy, když budete žehličkou pohybovat, představujte si její špičku, jaké vykonává pohyby, jak je daleko od ruky, která utěrku uhlazuje. Váš asistent bude počítat, samozřejmě ne nahlas, kolikrát jste se "spálili" - dotkli se žehličkou ruky, která upravuje. A teď pokus zopakujte s tím rozdílem, že si dokonale prohlédnete zadní stranu žehličky a při žehlení si ji budete představovat. S největší pravděpodobností dojdete po téhle hříčce k tomu, že je mnohem účelnější držet představu na špičce žehličky než na její zadní straně nebo na rychlovarné konvici či hrajícím rádiu. Problém zvládání vlastního vědomí je v tom, že musíte tuto hru hrát sami se sebou. Nikdo nezkontroluje, co jste si opravdu představovali.
     Když jíte příborem bez zrakové kontroly, je dobré neustále přenášet vědomí. (Možná by bylo lepší říkat "představu".) Při krájení si představujte, co dělá ostří a hlavně špička nože, po ukrojení sousta zkuste přenést vědomí do špiček prstů levé ruky a přejít na velmi lehké držení vidličky. Po chvilce pravděpodobně zjistíte, že velmi přesně vnímáte velikost sousta, často i to, je-li třeba jako dlouhý a úzký tvar napíchnuté někde na okraji, uprostřed, nebo jestli i malé sousto z vidličky právě spadlo.
      Když člověk běží po schodech dolů, je dobré mít vědomí u špičky chodidla. Při běhu se přirozeně šlape na hrany schodů, ne na celou plochu. Pod špičkou chodidla tyto hrany při troše soustředění přesně vnímá. A když při došlápnutí vjem této hrany chybí, je jasné, že schody skončily. Jednoduché a funkční.
     Kompenzační prostředek "vědomí" považuji za jeden z nejdůležitějších. Omlouvám se, že se u něj zdržím ještě nějaký čas. Moje povídání o horkých předmětech taky blíže vysvětlí, jak to může být při navazování na tradiční způsoby.

Jak pracovat s horkými předměty

V kuchyni se dříve nebo později nevyhneme práci s horkými předměty a tekutinami. Mnoho nevidomých z nich má strach. Tyto problémy lze řešit různě: "vařit" jen studenou kuchyni, držet se od horkého dál - na obracení užívat obracecí kleště či alespoň dvě obracečky, každou v jedné ruce, užívat dlouhá ucha hrnců, ucho hrnce hledat vařečkou, smažit jen ve fritovacím hrnci, atd.
Chtěl bych vám nabídnout cestu, která sice není nejjednodušší, ale která, jestliže ji zvládnete, přivede vás k velmi prostým a účinným pracovním postupům.
Nekamenujte mě, prosím, bez jejího opatrného ověření od těch nejjednodušších technik k těm nejsložitějším. Slibuji, že až k chození po žhavém uhlí se nedostaneme!
Prvním předpokladem je pracovat zcela uvolněnýma rukama, které ovšem velice citlivě vnímají.
Druhým, a řekl bych vlastně posledním, trikem je nedotýkat se věcí přímo, ale jakoby mimochodem. Horkou věc vždy jen lehce pohladit a pokud možno se na ní nezastavovat.
Tak zjistíme, že spousta věcí, které se tváří jako hrozně horké, syčí na nás a prskají, vlastně tak horké nejsou. Docela klidně si můžete v první fázi pohladit horní stranu právě opékané topinky, palačinky (obrací se, až je shora suchá) či vaječné omelety.
Pozor! při těchto letmých dotycích na nás číhají zvednuté okraje pánve, proto je třeba držet zápěstí rukou trošku výš.
Ve druhé fázi to můžete zkusit s horní stranou velkého řízku (říkám velkého, abyste nepřejeli přes jeho okraj do oleje), obalovaného květáku či karbanátku. Zde je důležité obracečkou si najít okraj smažené dobroty, opřít ji o tento kraj a druhou rukou po obracečce opatrně sjíždět dolů. I to je samozřejmě dobré nacvičovat s chladnými či lehce prohřátými věcmi. A odtud je už jen kousek k tomu, že topinky budete obracet tak, že si je obracečkou najdete, druhou rukou lehce přidržíte, obracečkou vjedete pod ně a obrátíte. Pozor, abyste po obrácení nezůstali rukou pod topinkou moc dlouho. Je dobré vést v patrnosti, že čerstvě obrácená topinka má nahoře stranu, která se před několika okamžiky opékala. Jestliže dojdete sem, je to skvělé. Když vám to bude málo, asi brzo zjistíte, že není problém obrátit takovou topinku holou rukou tak, že ji zlehka chytíte za horní hrany kůrky do špiček prstů, zvednete ji a obrátíte. Stejně, tedy míním obracečkou a rukou, se dají obracet i výše zmíněné řízky, karbanátky nebo maso pečené v troubě. Pro začátek člověku pomůže odstavit pánev nebo pekáč na velké prkénko na nějakých 30, 40 vteřin z plotýnky. olej přestane prskat a ušetříme si tím ty droboučké puchýřky, které kapičky oleje způsobí. Obracet např. rybí prsty je mnohem obtížnější než obracet větší řízek. Jsou malé, horní - neosmažená - strana bývá pro ruce rozbředlá a těžko se pod ně leze obracečkou. Hotové jídlo můžeme z pánve vyndávat úplně stejně, jen horní strana bude tentokrát o něco teplejší.
A co s věcmi, které jsou horké doopravdy?
Jestliže se chci např. dotknout stěny horkého hrnce, z něhož potřebuji sundat pokličku, nesmí být pohyb veden přímo k němu a po dotyku zase přímo od něj, ale vlastně podle této stěny, o kterou se smím jen lehce otřít. Na první pohled to vypadá jako nesmysl, ale funguje to. Tak lze několika dotyky hledat ucho hrnce, plastové držátko pokličky, po získání praxe i okraj rozpálené pánve, nebo stejným způsobem můžeme zkontrolovat, jestli stojí hrnec přesně na elektrické plotýnce.
A co dodat? Mějte před horkými věcmi respekt, ten zvyšuje pozornost. Nemějte však z nich strach. ochromuje a vede k panice.
A vlastně ještě něco. Ten, kdo si po přečtení této kapitolky řekne: "Topinky a řízky už obracet umím. To se nebudu přeučovat. Smažit rybí prsty na hlubším oleji, to mi dělá potíže. Tady bych to mohl zkusit.", ten ať raději okamžitě zapomene, že vůbec něco četl. Zde snad více než kde jinde je důležité začínat od toho nejjednoduššího a pokračovat dál až po nabytí jistoty.

2. Někdy méně znamená více

     Je to vlastně potvrzení slezského přísloví "chodníčkem blíž - cestičkou spíš".
Princip je v tom, že se záměrně dopustím chyby, což mi následně ušetří rozhodování se a nejistotu. Ale pojďme k příkladům.

     Dejme tomu, že obchod do kterého jdu, je 30 kroků od rohu. Mohu si tedy od rohu pěkně odpočítat těch 30 kroků, otočit se k domu a zkusit vstoupit. Budu-li mít štěstí, opravdu dveře trefím. Když se v odhadu zmýlím, stačí o půl druhého metru, přijdu prostě ke zdi. A teď: mám jít dál, nebo už jsem přešel? Řešení je prosté. Od rohu jdu jenom kroků 25, přijdu ke zdi domu a hledám směrem dál.
     Nabírám-li třeba polévku naběračkou, nikdy nenabírám naběračku úplně plnou. Tedy přesněji - snažím se nabrat ji co nejplnější, pak ji lehce nakloním a trošku polévky odleju zpátky do hrnce, vrátím naběračku do polohy před odlitím, a teprve potom ji přenáším nad talíř. Tím, že není plná a je v poloze, kdy ji mohu lehce naklonit a ještě nic nepoteče, ušetřím si pobryndaný stůl nebo aspoň okraj talíře.
     Přenáším plný hrnek z kuchyně do pokoje a bojím se, že se netrefím přesně do dveří? Jdu záměrně tak, abych se do dveří netrefil. Prostě jdu ke zdi, v níž dveře jsou, a teprve podle ní ke zmíněným dveřím. Tím, že jdu ke zdi, počítám s ní a pohyb je mnohem bezpečnější než při nejistotě, zda se do otevřených dveří trefím nebo ne. Někdo může namítnout, že mohu užít tácek Nežbrynd, který není na náraz tak citlivý. Ano, ale třeba miminko do Nežbryndu neposadím a mnou navrhovaná metoda se hodí jak pro čaj, tak pro miminko, křehkou vázu nebo opadávající vánoční stromeček.
     Když jdu po ulici a potřebuji přejít třeba odbočku doprava, nepřecházím ji přímo, ale při přecházení uhýbám lehce vpravo. Proč? Neudržím-li přesně přímý směr, může se mi stát buď to, co záměrně dělám, vrátím se pak v pohodě ten kousek doleva na svoji původní trasu, nebo se při opačné odchylce dostanu do silnice, podle které právě jdu, a v lepším případě budou smutní řidiči na téhle silnici, v horším i já. Ta malá úmyslná zacházka za získanou jistotu stojí.
     Jednou, okolnosti jsou nepodstatné, jsem potřeboval doplout sám v kánoi kus proti proudu asi 20 metrů široké řeky od jezu do tábořiště. Pokud jsem za sebou slyšel jez, celkem to šlo. Ale časem se ztratil v dálce, rákosí nešumělo a ptáci na stromech - nic moc. Snažil jsem se držet přímý směr, ale brzy jsem narazil do břehu. Nenajel jsem na něj prudce, ale zato pěkně kolmo, takže jsem nevěděl, u kterého břehu vlastně jsem a kterým směrem tedy pokračovat. Přidržel jsem se vrbiček a čekal, kam mě ponese proud. Popojel jsem kousek a situace se opakovala. Přestalo mě bavit tohle časté hledání vrbiček a konečně přicházím k tomu, proč tuhle příhodu vlastně píšu. Skončil jsem u pravého břehu ve směru jízdy. Obrátil jsem loď proti proudu šikmo od břehu a začal pádlovat jenom na levé straně bez jakékoli korekce směru. Loď opsala velký pravotočivý oblouk a zapíchla se zase do břehu. základní rozdíl byl v tom, že už jsem věděl, do kterého. Nebylo to asi moc elegantní, ale do cíle jsem dojel poměrně rychle.

3. Když je nebezpečí blízko, jsem v bezpečí

     Metody spadající do této kategorie mají tu nevýhodu, že obvykle přivádějí okolí více či méně k šílenství. Lidé začínají v děsu křičet, ti aktivnější se po nevidomých přímo vrhají a snaží se je zachránit. Ostatně i tento vedlejší efekt se dá s úspěchem využít.
Víceméně sem spadá i výše uváděné procházení dveřmi s hrnkem čaje, procházení podloubím nebo lešením tak, že se nesnažím jít "bezpečně" uprostřed, ale jdu těsně kolem řady sloupů a do každého si pěkně ťuknu holí, spadá sem třeba i zatloukání hřebíku.
     Hřebík musíme držet těsně u hlavičky, tak, abychom prsty cítili čtverec dopadajícího kladiva. Jen tak můžeme zjistit i malou úchylku, se kterou kladivo dopadá, a vyrovnávat ji pro příští úder.
     Když něco krájím nožem, kontrolující rukou se držím vždy co nejblíže ostří. - Vím přesně, kde je a kam se pohybuje.
     Asi "nejefektnějším" využitím tohoto principu je způsob, kterým chodívá jeden můj kamarád po nástupišti v metru. Přijde k jeho hraně, konec hole lehce spustí pod tuto hranu a jde podle ní, přičemž hůl pěkně klouže a přesně ho informuje, kde jsou ty koleje, které by jinak na člověka číhaly po obou stranách, při troše nepozornosti třeba i vpředu.

4. Sluch

     Jeden známý mi předváděl různé hříčky s lasem a jako první se snažil naučit mě figuru zvanou krinolína, při níž se smyčka lasa točí člověku kolem těla. Vysvětlil mi, jak dám lasu prvotní rychlost, jak do smyčky vstoupit, jak ji dále roztáčet. A potom říkal: "Děláš to moc pomalu. "Teď zase rychle." A vše bylo marné. Smyčka se netočila a netočila. Potom dostal nápad. Laso roztočil, smyčku zvedl co nejvíce od země, já pod ní prolezl k němu, on ji zase spustil a plně roztočenou mi ji předal do ruky. A bylo to jasné. Vlastním tělem jsem procítil tah a setrvačnost smyčky, něco, co jsem si při nejlepší vůli prohlédnout nemohl. A pak už učení šlo ráz na ráz. Ale proč tady mluvím o lase, když mám mluvit o kompenzaci pomoci sluchu.
     Sluch umožňuje překvapivě často nevidomému "procítit" některé složky činností, které jsou jinými jeho smysly nepostižitelné. Většinou se jedná o složky dynamické, bez kterých se však tyto činnosti stávají spíše karikaturou a téměř ztrácejí smysl.
     Pohyb pravé ruky při škrábání brambor nebo třeba mrkve je typickým příkladem. Způsob, kdy po každém škrábnutí škrabkou dokonce následuje kontrola toho, co jsme vlastně udělali, prováděná druhou rukou, se blíží skoro zoufalství. U začátečníků doporučuji bez viditelného užitku rozškrábat na šupinky několik brambor v podstatě bez jejich pootáčení ve druhé ruce. Jen pro získání toho správného pohybu do pravačky. A tady je sluch zcela nenahraditelný. Rytmus a síla, kterou pravá ruka pracuje, se opravdu odposlouchat dá. Až pak je dobré připojit pohyb druhé ruky a kontrolu provádět minimálně, až po otočení celé brambory.
      Učil jsem se rozkvedlávat vajíčko. Jako samouk. Snažil jsem se dosáhnout stejného zvuku, jaký jsem slýchal u svojí mamky. Až se mi to podařilo, zjistil jsem, že děláme stejné pohyby.
     Podobné je to třeba s broušením nože o ocílku, s tím rozdílem, že jsem toho pravého zvuku, jako jsem slýchal třeba u řezníků profesionálů, nikdy nedosáhl. Svýma rukama pořád cítím, že nůž pořádně brousit neumím.
     Jako samouk jsem se dostal i k broušení kosy. Hledal jsem a hledal, hledaný zvuk se objevil až ve chvíli, kdy mi člověk, který opravdu uměl, ukázal, jak kosu a brousek držet.
     Že je sluchem zcela jasně poznat, kdy se voda vaří, ví, myslím si, každý. Že lehkým ťuknutím na skleničku nebo talíř bezpečně sluchem poznáme i takové prasklinky, které lze očima najít jen při velmi podrobném zkoumání, je také poměrně známá věc. Když však budu tvrdit, že je velmi dobře slyšet, jestli při zatloukání většího hřebíku dopadá kladivo přesně v jeho ose, lidé trochu znejistí.
      Kapky proti kašli kapané do kelímku od jogurtu jsou perfektně slyšitelné a můžeme je odpočítat i malému dítěti. Pochopitelně je pak dobré přidat pár kapek vody, aby bylo užito vše a aby nezůstal jenom od léku zapatlaný kelímek.
     Čas od času odlévám něco z umělé pryskyřice do formy. Při této práci potřebuji vědět, kdy začíná pryskyřice vytékat z   přetokového brčka. Pryskyřice se chová jako velice řídký med. Dělám to tak, že ji naleju do vstupní nálevky a potom lehce foukám přes hranu brčka. Jakmile v něm začne pryskyřice stoupat, je to jasně slyšet. Můžete si to ověřit tak, že budete foukat přes hranu brčka, jako když chcete pískat na dutý klíč, prázdnou nábojnici nebo láhev. Druhý konec brčka budete ponořovat stále hlouběji do sklenice vody.
     A pojďme dál. Téměř do nekonečna lze trénovat přímou chůzi bez zrakové kontroly. Můžeme si zjistit svoji levou či pravou úchylku směru, můžeme se snažit ji při chůzi korigovat. Jestliže si však uvědomíme, že můžeme poslouchat auta jezdící po silnici, podle které jdeme, že při přecházení náměstí někde šumí fontána nebo strom ve větru nebo rádio v otevřeném okně, nemusíme, pro dosažení stejně přímé chůze, trénovat skoro nic. Samozřejmě je potom malér, když si to rádio někdo nese s sebou a po tom náměstí se jen tak prochází. Ale "každá sranda něco stojí".
     Ale pojďme úplně nejdál. Echolokace je jev, kdy sluchem dokážeme rozpoznávat překážky v prostoru. Samozřejmě překážky zcela tiché. Domy, jejich rohy a průjezdy, jednotlivé sloupy podloubí a stojící auta, silnější stromy a sloupy pouličního osvětlení. Funguje to tak trošku jako netopýří sonar. Buď si v krytickém momentě nevidomý lehce mlaskne nebo ťukne holí a poslouchá odraz, který se vrátí, většinou se však využívá přirozená hladina hluku, tedy zvuk, který je prakticky všude. Je možné naučit se vnímat tento zvuk a fázové posuvy, které vznikají jeho odrazy. A tohle je, bohužel, právě ta oblast specifického vnímání, ke které se člověk dostává až po desítkách, možná spíše po stovkách hodin prochozených bez zrakové kontroly - a co je snad nejhorší, jsou to podněty tak jemné, že obvyklá jistota získaná při chůzi s bílou holí je přetluče. Opravdu nejsem v tomto ohledu příliš výjimečný.
No, doufám, že už je to promlčené, ostatně nikdy se nic nestalo. Na několika letních táborech jsme se zcela nevidomými dětmi zkoušeli hrát na honěnou v lese. Samozřejmě to musel být les vysoký, kde nebyly žádné větve ve výši obličeje. Nikdo se o strom nerozmázl.
Zažil jsem jedno děvče, které ztratilo zrak asi v sedmé třídě. Když jsem se ho v deváté zeptal, jestli vnímá překážku dřív, než do ní narazí, řeklo: "Ne. Já vůbec nic nevidím." Vysvětlil jsem mu, co má poslouchat, a hráli jsme si s tím asi pět minut. Je pravda, že mělo talent. Ale po těch pěti minutách dokázalo jít po cestičce z dlaždic a bez jakéhokoli doteku počítat asi metr vzdálené chatičky, které míjelo. Tenhle příklad však také zcela jasně dokumentuje to, že vůbec není pravda, že si tenhle způsob všichni nevidomí po těch stovkách hodin najdou sami.
     Ve svých "nejlepších časech" - ve starším věku se zhoršuje slyšení vysokých frekvencí - jsem v dobrých zvukových podmínkách (hluku ani moc ani málo) dokázal vnímat při přecházení ulice chodník asi na tři metry a šlápnout na něj bez dotyku hole s přesným vědomím toho, co dělám, dokázal jsem sluchem sledovat rozhraní mezi betonovou či asfaltovou cestičkou a nešustící trávou a jít podle něj, dokázal jsem vnímat drátěný plot a jít souběžně s ním.

5. Komunikace

     V nějakých osmdesátých letech, před třináctým listopadem - dnem nevidomých - se objevili dva novináři s tím, že by si chtěli půjčit bílou hůl a zkusit si projít se městem. Svoje zážitky pak chtěli vypsat ve svých novinách. Podařilo se nám rozmluvit jim to tak, že jsme jim nabídli méně sebevražedný experiment. Jeden z nich si vezme na oči klapky a do ruky hůl, zavěsí se do zkušeného nevidomého, který mu bude zajišťovat bezpečnost, a projde se po městě. Bude mít určité úkoly. Nakoupit v běžném obchodě, v samoobsluze, zajít do určitého divadla a zjistit, co zítra hrají, a podobně. Skutečný nevidomý bude sice zajišťovat bezpečnost obou, ale veškerá komunikace bude na tom novináři. To znamená: v chaosu ulice si vytipovat člověka, navázat s ním kontakt, zeptat se na vše potřebné, požádat ho o pomoc, případně nabízenou pomoc odmítnout, a tak dále. Druhý z novinářů - samozřejmě nezaklapkovaný - s druhým nevidomým sledovali dění zpovzdálí. V polovině akce se dvojice vystřídaly.
     Naučit se přirozeně komunikovat s okolím není vůbec legrace. Ve spoustě nejen televizních pořadů jsem slyšel, jak se vysvětlovalo "běžné" veřejnosti, jak se má navazovat kontakt s nevidomými, jak je dobré, aby se jich nevidomí drželi. Myslím si, že všechny vidící spoluobčany prostě proškolit nelze. Domnívám se však, že by bylo možné proškolit téměř všechny ty, kteří to potřebují, to jest nevidomé.
     Jestliže mě u tramvaje popadne chlap jak hora a pokusí se mě "vnést" do tramvaje, aniž zjistí, zda zrovna touhle tramvají chci odjet, je zbytečné se rozčilovat. Má dobrou vůli a vyjádřil ji po svém. Na mně je, abych mu vysvětlil, že nevím, jaké je to číslo, a že bude lepší, když se ho chytím já. Jestliže jdu s neznámým průvodcem a je to muž, zavěsím se do něj, jestliže je to žena, nabídnu jí rámě. V obou případech je to pro mého průvodce zcela přirozené a zcela přirozeně se také chová. Jestliže pak s ním srovnám krok, z jeho chůze - přirozené a uvolněné - mohu vyčíst prakticky všechno, co je pro mě důležité.
     Když se někoho ptám na cestu, je nesmysl předpokládat, že prošel kurzem, ve kterém se učil sestavovat itinerář cesty pro nevidomé. Je na mně, abych z něj "vytáhl" informace právě takové, kterým budu rozumět.

6. Společný svět?

     Byť jsem poslední oddíl označil pořadovým číslem 6, nejsem si vůbec jist, jestli ještě budu mluvit o nějakých kompenzačních prostředcích. Možná by se dalo mluvit o těchto prostředcích naruby, ale prostě nevím.
     Častým důvodem nedorozumění bývá fakt, že sice lidé, ať vidí nebo ne, žijí ve stejném vnějším světě, ale jejich světy vnitřní se jaksi liší. Lidé vidící někdy tuto skutečnost, bez jakékoli zlé vůle, ignorují, někdy se zase snaží představovat si svět lidí nevidících, jako když sami zavřou oči. Ti, kteří nevidí, zase často nedokážou říct, co jim není jasné a co vnímají jinak.
     Několikrát jsem zažil, když jsem si jen tak s někým povídal cestou v tramvají, že řekl: "Viděl jste včera v televizi ...", pak se zarazil a začal se omlouvat za to slovíčko viděl. Měl pocit, že drnkl na velmi bolestivou strunu. Naopak. Užívají-li se běžná slova, je vše v pořádku. Jestliže běžná slova začneme opisovat, a tím vlastně upozorňovat na jakýkoli handicap, stává se situace více či méně nepříjemnou.
     Na nejedné jogínské či jiné meditaci jsem zažil, že si účastníci měli představovat krásnou barevnou louku, nad kterou plynula oblaka a poletovali nádherně barevní ptáci a motýli, případně, že se dostali do krásné jeskyně se spoustou krápníků a podobně. Jednalo-li se o skupinu vidících lidí a já byl výjimkou, dobrá. Ale u kurzů speciálních ... a při tom byl vždy popis podáván typickým pomalým způsobem. A nikde ani slovo o tom, že tráva šustí a koníci cvrkají, že sluníčko hřeje a tráva voní, že ptáci zpívají a fouká lehký vítr. A jeskyně? Prohlíželi jste si někdy krápníky v jeskyni rukama? Studené, většinou mokré kamení, když pak sáhnete na stěnu jeskyně, která vypadá velmi podobně, studené a špinavé ruce. Většinou vydýchaný vzduch, sem tam v nějakém větším dómu slušná ozvěna.
     A co s tím???
     Jak sbližovat tyto "dva?" světy?
     Jako dítě jsem často chodil s rodiči na houby. Samozřejmě jsem nikdy žádné nenašel, ale byl jsem při tom. A tak mám hnědé kloboučky hříbků spojené s nadšením z nálezu, s jejich vůní, s rozčarováním, když byly červivé. Nemohou být zelené. Zelené jsou holubinky se svými jemnými lupínky na spodní straně hlavičky, holubinky, ze kterých je nejsladší polívka, holubinky, které se dají upéct jen tak s trochou soli na plotně nebo nad ohněm. Ano, mohou být i šedivé. Vím, že krápníky mohou tvořit barevné záclony proplétající se jako krajka, vnímal jsem, co, ale hlavně jak o tom povídali jiní. Černé valící se mraky mám spojené se svojí babičkou, když o nich mluvila, žlutá kuřátka a housata s jejich vůní a s jemností jejich peříček.
     Barvy a všechno, co není bez zraku postižitelné, se může stát symbolem. Symbolem, na který se navážou emoce těch, kteří je vnímali, a zaplať Pánbůh, tyto emoce projevili. Aniž tušili, vytvořili velikánský kus mého vnitřního světa. Velmi důležitým způsobem při vytváření tohoto světa je samozřejmě i vlastní zkušenost. Průšvih nastává, když někdy dojde ke konfrontaci těchto dvou cest. Ale věřte, že se to v člověku vždycky srovná, viz moje povídání o jeskyni a krápníkové krajce. A proto:
     Půjdete-li s nevidomým dítětem prohlédnout si kostel nebo starý hrad, nechoďte tam v zimě, pokud možno předem si ujasněte, jestli si tam bude moci prohlédnout vyřezávanou sošku, lavici nebo kachlová kamna, leckdy ani takový meč není k zahození, když tam zazní varhany - úplná paráda. A povídejte o všem. O barevných sklech v oknech, o andílcích na stropě, o hřebících, které trčí ze španělské boty. A co je důležité. Zvláště u menších dětí je důležitější to, jak mluvíte - co to s vámi dělá - než čistě technický popis.
     A tak, mějte se hezky a třeba na mysliveckém posedu, na výstavě dětských kočárků či modelů letadel, v obrazové galerii nebo u rozebraného auta, po případě v prodejně vše za 39 -
nashledanou.

Jiří Mojžíšek   Mojzisek@braillnet.cz