Miroslav Michálek  -    Nebojte se nevidomých!  Od příležitostné pomoci k dobrovolnictví

Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých Praha 2004

 Vydání této publikace bylo finančně podpořeno Ministerstvem zdravotnictví ČR a Magistrátem hl. m. Prahy

 Za připomínky k textu děkuji ředitelce Národního dobrovolnického centra Hestia PhDr. Olze Sozanské a svým kolegyním Mgr. Pavle Francové, Petře Mračkové a Mgr. Janě Volencové.

M.M.

 Obálku ilustrovala Pavla Francová

 ISBN 80-903247-3-8

Obsah:

 
O čem a pro koho je tato brožura

Převzato z tisku: Proč pomáhat?

Jak pomáhat nevidomým?

Opravník omylů o nevidomých

Zásady komunikace a pomoci nevidomým

Shrnutí

Převzato z tisku: Pomáhat je normální

Dobrovolníci v průvodcovské službě a v osobní asistenci pro nevidomé

Příběh osobní asistence pro nevidomé v datech a číslech

Malý test: Co je osobní asistence?

Dobrovolník a klient osobní asistence pro nevidomé

Převzato z tisku: Dobrovolnictví a splněné přání

Doporučená literatura, poznámky o vydavateli a autorovi

O čem a pro koho je tato brožura

 Otevíráte brožuru, která obsahuje soubor textů od osobních výpovědí přes statistické údaje až po praktické instrukce. Tento "kaleidoskop" chce inspirovat, motivovat a informovat. Tématem brožury je několik kroků na cestě od stavu "nevidomému nepomohu, neboť nevím jak" přes stav "pomáhám na vlastní pěst a podle svého, ať nevidící chce nebo ne" k situaci "pomáhám nevidomým spolu s jinými v dohodnutých mezích a s potřebnými dovednostmi".

Kdo chce příležitostně a zcela anonymně pomoci náhodnému nevidomému chodci na ulici, získá podněty, jak na to jít. Kdo uvažuje o dobrovolnictví, ale zatím ještě váhá, možná mu zkušenosti dobrovolníků něco podstatného odhalí. Kdo hledá konkrétně informace o osobní asistenci pro nevidomé zajišťované profesionálně vedenými dobrovolníky, má v ruce informační zdroj od těch, kdo s ní v České republice začínali jako první. Kdo už osobního asistenta dělá a chce si připomenout nebo doplnit, na co je dobré při dobrovolné práci dbát, nalezne zde různé podněty.

Převzato z tisku na téma: Proč pomáhat?   časopis Marianne červenec 2003
 
Bohdana Mikšíková, šestadvacetiletá finanční ředitelka jedné malé pražské firmy, momentálně neví, kam skočit dřív. Je totiž v plném proudu předsvatebních příprav. Ne svých: vdává se její klientka a dnes i kamarádka Katka, studentka už druhé vysoké školy. Od Bohdany ji odlišuje detail: od šestnácti let nevidí. "Chová se tak, že to není hned poznat. Navíc je maximalistka, takže když jsme 'okukovaly´ mýma očima její svatební kytici, proháněla květinářku a bazírovala na detailech tak, že si jejího postižení ta nebohá paní všimla až po hodině."

Slečna Kateřina vstoupila do Bohdanina života poté, kdy jí nečekaně zemřel otec.

"Táta byl pragmatik, takže když jsem v patnácti blouznila, že pojedu zachraňovat chudé do Afriky, vlídně, ale důrazně mě posadil na zadek s tím, ať jsem třeba břišní tanečnicí, ale nejdřív ať vystuduji něco, co mě potom uživí. Studia jsem zvládla v pohodě; až když táta ze dne na den odešel, uvědomila jsem si, že se věnujeme kdečemu, jen ne těm, které máme rádi, protože si pořád myslíme, že je času dost. Není a smutek stoupá."

Po tatínkově smrti přestala Bohdana svou kariéru tak baštit, jak říká, a víc se zaměřila na svůj soukromý život. Do toho jako na zavolanou narazila v říjnovém čísle časopisu na úvodní článek o dobrovolnictví. "Ne že by člověk nemohl sednout k internetu a sjet si potřebné informace a kontakty, ale Marianne mi je naservírovala až pod nos. Vzala jsem to jako signál, že mám přestat mluvit a začít konat."

Loni v prosinci prošla paní Bohdana ve sdružení Okamžik výcvikem dobrovolníků pro nevidomé a seznámila se s Katkou, které pomáhá po městě s různými pochůzkami a zařizováním úředních a momentálně i svatebních záležitostí. Rozuměly si od první schůzky.

"Bála jsem se jedné věci: aby se na mě Katka příliš neupnula a já ji tím pádem nezklamala," říká Bohdana otevřeně. "Chci totiž ještě stíhat rande, jógu, flamenco, maminku, jiné kamarády a v práci také nekončím ve čtyři. Katka je ovšem naštěstí všechno možné, jen ne citově vyprahlá chudinka. I ona má desítky svých vlastních aktivit a kromě toho naštěstí sama špatně snáší, když se někdo na někoho navěsí, navíc kromě mě má k ruce ještě asistentku na studium. Takže jsem se bála zbytečně."

Scházejí se tedy spolu dvakrát týdně. Až tehdy, když dokážete svému klientovi s klidem povědět, čím vás naštval nebo že na něj momentálně nemáte kvůli vlastním starostem náladu, je váš vztah skutečně vyvážený, myslí si po svých zkušenostech Bohdana.

Před čím by čerstvé dobrodějky varovala? Před ostychem říct na leccos ne. A jakou chybu udělala? Tvrdí, že jedinou: že se do dobročinnosti nevrhla dřív. 

Jak pomáhat nevidomým?

 Určitě tak, aby to bylo pro obě strany bezpečné, praktické a příjemné. Ale jak na to? Nejprve je dobré zbavit se předsudků a omylů týkajících se nevidomých a potom si osvojit několik hlavních zásad pro kontakt a pomoc zejména při doprovázení.

Pro hlubší seznámení se světem a životem nevidomých je určena sesterská brožura s názvem "Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím" Mgr. Pavly Francové, kterou vydalo rovněž sdružení Okamžik.

 Následující dva texty pomohou těm, kdo nahodilému nevidomému nabídnou pomoc na ulici nebo v interiéru, dobrovolníkům poskytujícím pomoc dlouhodobě poslouží jako připomenutí a shrnutí k praktickému výcviku, kterým úspěšně prošli a který ovšem nelze žádným psaným textem nahradit.

 Opravník omylů o nevidomých

 1. OMYL: Člověk je buď vidící a pak vidí vše jako ostatní, anebo je nevidomý (slepý) a pak nevidí vůbec nic.

SKUTEČNOST: Mezi "viděním" a "neviděním" je velké spektrum možností daných individuálním charakterem řady chorob a postižení zraku.

 2. OMYL: Kdo používá bílou hůl, ten nic nevidí.

SKUTEČNOST: Mnozí uživatelé bílé (slepecké) hole mají nějaký zbytek vidění, například schopnost rozlišit světlo od tmy, zpozorovat velké předměty v těsné blízkosti před sebou při určitých světelných podmínkách atd. Někteří slabozrací lidé mohou při samostatném pohybu využít bílou hůl a mnozí nevidomí v doprovodu průvodce bílou hůl nepoužívají.

 3. OMYL: Ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech. Je třeba se důsledně vyhýbat slovu "slepota" a obratům "podívej se", "uvidíme se" apod.

SKUTEČNOST: Není tomu tak. Mluvte přirozeně, i nevidomí běžně používají výrazy spojené s vizuálními vjemy v jejich doslovném i přeneseném významu. Nadměrná snaha "nezranit" zrakově postiženého zdánlivě nevhodnými výrazy může ve skutečnosti komplikovat komunikaci a vést paradoxně k nepříjemným pocitům právě u nevidomého.

 4. OMYL: Nevidomí lidé mají zvláštní schopnosti: např. "šestý smysl", hudební sluch a nadání poznat z hlasu povahu člověka.

SKUTEČNOST: Slepota nezaručuje žádné zvláštní schopnosti, může však být silným podnětem ke cvičení jiných smyslů a různých dovedností. Veřejnost obvykle zná spíše úspěšné nevidomé, kteří některé své dovednosti dovedli do mimořádné dokonalosti, což může vést ke klamné představě, že tyto schopnosti jsou dány všem nevidomým.

 5. OMYL: Ztráta zraku způsobuje automaticky úplnou závislost na ostatních lidech. Proto je nevidomý vždy vděčný za každou sebemenší pomoc.

SKUTEČNOST: Mnoho nevidomých usiluje o maximální míru nezávislosti. Řadu činností, včetně cestování, studia a zaměstnání, vykonávají relativně samostatně. Nevidomí jsou samozřejmě lidmi různých povah. Nevyžádaná nebo nevhodně poskytnutá "pomoc" tedy nemusí vyvolat vděčnou reakci. Někteří nevidomý takovou pomoc dokonce razantně nebo i hrubě odmítnou, to však neznamená, že jiní ji i přes její nedokonalost neuvítají. Je to spíše výzva k hledání takových forem pomoci, které budou praktické a přijatelné pro obě strany.

 6. OMYL: Nevidomí žijí mimo "vizuální kulturu". Nesledují televizi, doma nemají knihy a fotografie a nezajímají se o ně.

SKUTEČNOST: Někdy to tak je, jindy to je přesně naopak. Mnozí nevidomí sledují televizi, někteří čtou běžné knihy pomocí speciálních čtecích zařízení pro nevidomé, jiní mají svou sbírku fotografií bližních, třeba aby je mohli někomu ukázat.

 7. OMYL: Nevidomí lidé se nezajímají o svůj vzhled, není vhodné upozornit je na případné znečištění nebo jiné nedostatky oděvu. Připomenulo by jim to smutný fakt, že nevidí.

SKUTEČNOST: Ani nevidomí obvykle nechtějí odpuzovat okolí špinavým nebo jinak nevhodným oděvem a vaše taktní upozornění jim může velmi pomoci. O tom, že nevidí, dobře vědí, zato nemusí vědět o případném znečištění oděvu.

 8. OMYL: Při rozhovoru s nevidomým není vhodné se mu dívat do očí. Mnohem vhodnější je mluvit se zvýšenou hlasitostí směrem k jeho uchu.

SKUTEČNOST: Mluvit s nevidomým jako s kýmkoliv jiným je předpokladem k tomu, aby se jako kdokoliv jiný cítil, tedy aby byl v rozhovoru rovnocenným partnerem a nemusel o toto postavení zbytečně usilovat nebo se ho vzdávat. Hlasitou mluvu je vhodné používat při hovoru s osobami s poruchou sluchu.

 9. OMYL: Většina dospělých nevidomých žije v ústavech a nepracuje.

SKUTEČNOST: Většina nevidomých nejen že nežije v ústavech, ale určitě v nich ani žít nechce. Stejně tak i mnoho nevidomých nechce být nezaměstnanými, ale bohužel nezaměstnanými jsou.

 10. OMYL: Při seznámení s nevidomým je vhodné nechat si od něj ohmatat obličej, aby si vás dokázal představit.

SKUTEČNOST: Hmatový vjem nevidomému nejspíše neumožní představit si obličej, obzvláště pokud je postižen slepotou už od narození a nikdy žádný obličej neviděl. Navíc může být tento hmatový experiment oboustranně rozpačitým až nepříjemným zážitkem.

 11. OMYL: Nevidomého zajímá jen to, na co si může bezprostředně sáhnout. Popisování předmětů a celých scenerií, které mu přímým vnímáním nejsou přístupné, tedy nemá žádný smysl a jen nevidomého zbytečně rozesmutní.

SKUTEČNOST: Mnohé nevidomé velmi potěší možnost seznámit se hmatem s předměty, které jsou pro vidící zcela samozřejmé a hmatově nezajímavé. A mnozí budou potěšeni popisem toho, co nejen nevidí, ale co nelze hmatem dostatečně poznat (krajina, stavby, křehký květ...).

 12. OMYL: Nevidomý není schopen sledovat, co se kolem něho děje. Proto je možné se o něm v jeho doslechu bavit ve třetí osobě ("Co on – potřebuje něco?").

SKUTEČNOST: Někdy nevidomý skutečně jen s obtížemi rozliší, co se kolem v rušném prostředí děje. Přesto je vždy na místě hovořit s ním a nikoliv o něm jako o věci nebo nesvéprávném jedinci.

 13. OMYL: Schopný nevidomý nepotřebuje žádnou pomoc.

SKUTEČNOST: Každý nevidomý někdy potřebuje pomoc, i když rozdíly v rozsahu a druhu pomoci mezi nevidomými jsou veliké. Někteří pomoc potřebují, ale nechtějí si to přiznat.

 14. OMYL: Osobního asistenta jako osobu dlouhodobě pomáhající v dohodnuté oblasti hledají jen málo samostatní a pasivní nevidomí.

SKUTEČNOST: V jednotlivém případě tomu tak může být, ale praxe ukazuje, že už samo vyhledání a navázání spolupráce s osobním asistentem předpokládá určitou míru samostatnosti a aktivity. Obvykle osobního asistenta hledají naopak velmi samostatní a aktivní nevidomí lidé, kteří chtějí rozšířit hranice svých možností.

Zásady komunikace a pomoci nevidomým

Chcete nabídnout pomoc nevidomému a nevíte, jak na to? Předkládáme vám několik návrhů a doporučení, která vycházejí ze zkušenosti nevidomých a pomáhajících dobrovolníků.

 1. Nejprve připomínáme, že nevidomí jsou normální lidé, kteří mají různé povahové rysy, ale i přednosti a nedostatky jako ostatní. Ani nevidomé obvykle nepotěší silné výlevy soucitu, neustálé ubezpečování, že se nemusí ničeho bát nebo naopak poznámky zpochybňující jejich schopnosti nebo zjevná nervozita doprovázejícího, pokud je v této roli příliš nejistý.

 2. Při setkání s nevidomým jednejte přirozeně a prakticky. Pozdrav nebo oslovení můžete v rušném prostředí doprovodit následným lehkým dotykem paže nevidomého, aby bylo jasné, že mluvíte právě k němu. Pomoc nabídněte, ale nevnucujte. Zeptejte se, jestli pomoc potřebuje a jakou. Pomozte tehdy, když nevidomý o pomoc stojí, a způsobem, na kterém se k vzájemné spokojenosti dohodnete.

 3. Při nabídce doprovodu nevidomému navrhněte, aby se přidržel vašeho lokte nebo paže, protože takto může snadno jít půl kroku za vámi, sledovat vaše pohyby a přirozeně na ně reagovat. Nestrkejte nevidomého před sebou, i kdyby vám to poskytovalo pocit větší kontroly nad "ohroženou" osobou. Stala by se z vás špatně ovladatelná dvojice, ve které je ohrožená osoba vystavena jako první všem kolizím bez možnosti patřičně na ně reagovat. 

 4. Při doprovázení jde nevidomý na bezpečnější straně, tempo pohybu je dáno potřebou pomalejšího z dvojice. Před překážkami je nutno zpomalit nebo zastavit a popsat situaci. Přiměřený slovní popis trasy může být vítán.

 5. Na obrubníky a zejména na schodiště je zapotřebí vstupovat kolmo, před vstupem zpomalit nebo zastavit a slovně informovat o směru (nahoru, dolů) a případných zvláštnostech (točité schody, zábradlí jen v případě zájmu nevidomého).

 6. Madlo, opěradlo sedadla i jiné předměty najde nevidomý tak, že sjede přidržující se rukou po vaší ruce k hledanému předmětu. Můžete se také dohodnout, že jeho volnou ruku položíte na hledaný předmět (madlo, držadlo...)

 7. Při nástupu do nebo výstupu z hromadných dopravních prostředků nevidomému popište situaci, pomozte mu například najít madlo a pak jděte jako první. Při nástupu do osobního automobilu se s nevidomým předem dohodněte, jak mu můžete pomoci. Někdo uvítá, když mu pomůžete nalézt kliku zavřených dveří, jiný bude například hledat horní rám otevřených dveří.

 8. Pokud při doprovázení vznikne situace, se kterou si nevíte rady, nezapomeňte, že jste na řešení dva. Je možné, že nevidomý stejný problém už řešil mnohokrát.

 9. Velký hluk, prudký déšť i sníh nevidomému velmi ztěžují samostatný pohyb a zároveň mohou snižovat pozornost okolí k problémům jiných. V těchto situacích může být vaše pomoc mimořádně užitečná.

 10. Známého nevidomého pozdravte jako první, i když je mladší než vy. K pozdravu připojte oslovení, aby věděl, že pozdrav patří právě jemu. Když se zároveň představíte, možná nevidomému ulehčíte situaci s vaší identifikací. Rozeznat osobu jen podle hlasu může být nesrovnatelně náročnější než při úplném audiovizuálním vjemu.

 11. Vstoupíte-li do místnosti, ve které je nevidomý, dejte o sobě vědět. Obdobně mu oznamte svůj odchod, aby později třeba nemluvil do prázdna.

 12. Při pomoci v interiéru (bytě, pracovně) se s nevidomým dohodněte o uložení jeho předmětů (kabátu, tašky) tak, aby v případě vašeho odchodu byl schopen si své věci najít sám. Při seznamování s prostředím dejte pozor zejména na předměty trčící do prostoru, jako jsou velké vázy nebo zavěšené skříňky. Pozor na tašky odkládané na podlahu a jiné předměty odložené na nečekaných místech. Nepříjemnou překážkou v interiérech bývají napůl otevřené dveře, neboť nevidomému hrozí přímým čelním nárazem.

 13. Setkáte-li se s nevidomým a průvodcem, projednávejte záležitosti nevidomého přímo s ním a ne s průvodcem. Nevidomý s vámi sice nemůže udržovat zrakový kontakt, své záležitosti si však vyřídí sám. Průvodce není zástupcem nevidomého. Pokud se na zastupování nevidomý s průvodcem přece jen v nějaké míře dohodli, nevidomý vám to určitě řekne.

 14. Nevidomý v restauraci obvykle potřebuje pomoc při vyhledání místa, šatny nebo věšáku. Vítanou informací je popis uspořádání jídla na talíři, stačí uvést směry z pohledu nevidomého (vlevo maso, vpravo brambory, nahoře zelenina, dole vejce). O uspořádání předmětů na stole se můžete dohodnout, aby nedošlo k nedopatření (umístění popelníku, svíček, nalité sklenice). Řekněte nevidomému o přítomnosti dalších osob u stolu.

 15. Vaše včasné, věcné a nedramatizující slovní upozornění na výkop, nové lešení, stavební zábor, neobvykle zaparkované nákladní auto na chodníku apod. může být neocenitelnou pomocí samostatně se pohybujícímu nevidomému.

Všechny výše uvedené zásady je samozřejmě nutno přizpůsobit situaci, při které jde evidentně o přímé ohrožení zdraví a života.

 * * *

Tak už víte alespoň trochu, jak na to? V něčem vám pomůže vyzkoušet si různé situace se zavřenýma očima, samozřejmě ne v blízkosti výkopu nebo na přechodu přes vozovku. Nejlépe bude absolvovat praktický výcvik s instruktorem prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých, který učí dobrovolníky dovednostem doprovázení v interiéru i na ulici.

Shrnutí

 Nevidomého nejprve oslovte, pak nabídněte pomoc, o její konkrétní podobě se spolu dohodněte.

 Vidící jde půl kroku napřed, nevidomý se přidržuje jeho paže nebo lokte a jde na bezpečnější straně chodníku, tempo se řídí pomalejším z dvojice.

 Před překážkami zastavte a popište je nevidomému. Na obrubníky a zejména schody vstupujte vždy kolmo.

 Za všech okolností jde vidící vždy před nevidomým.

 Madla, opěradla sedadel, ale i jiné předměty nevidomý vyhledá tak, že rukou, kterou se vás přidržuje, sjede po ruce vaší až k hledanému předmětu.

 Nezapomínejte, že jste na řešení problémů dva, a komunikujte spolu zcela otevřeně.

Převzato z tisku na téma: Pomáhat je normální

MF Dnes 31. 3. 2003

(z článku Alice Erbenové nazvaného "Hestia udělila ceny Křesadlo 2002)

Jednou z oceněných cenou Křesadlo 2002 je Mgr. Jana Volencová. Zeptala jsem se na její příběh cesty za dobrovolnictvím.

Proč pomáháte cizím lidem?

Je normální někomu pomáhat. To si myslím a tím se mi před více než dvěma roky otevřela cesta k "dobrovolnictví". Tehdy jsem takové slovo ve svém aktivním slovníku neměla a už vůbec jsem neplánovala stát se dobrovolníkem. Prostě jsem jen věděla, že bych ráda věnovala někomu potřebnému část svého volného času, jen jsem moc netušila, kde začít, zda o to někdo bude stát, jaký typ pomoci nabídnout.

Proč zrovna nevidomí?

K nevidomým jsem se dostala náhodou. Pracovala jsem tehdy v Krakovské ulici, kde sídlí i knihovna pro nevidomé. Tak dlouho jsem ji jen míjela, až rozhodnutí uzrálo. V knihovně moc nevěděli co se mnou, ale naštěstí mě odkázali na pana Michálka, který v nově založeném sdružení Okamžik právě rozjížděl projekt osobní asistence pro nevidomé s využitím dobrovolníků. A já se stala jejich první dobrovolnicí.

Co tato asistence obnáší?

Pan Michálek mě seznámil s nevidomou paní a dohodly jsme se, že spolu budeme chodit do městské knihovny. Na počátku jsem jistě byla trochu nervózní, jak doprovázet nevidomého člověka, jaké informace mu zprostředkovávat, jak situacemi proplouvat co nejhladčeji. Moje klientka Jiřina mi to ale velmi ulehčovala. Je samostatná, otevřená komunikaci, veselá a také zvyklá na různě šikovné průvodce. Za pochodu jsem se naučila základům doprovázení nevidomého a rozpaky pominuly.

Co vás na dobrovolnictví baví?

Nejvíce mě na našich setkáních baví postupné objevování Jiřinina světa: cestování, studium jazyků, paličkování, literatura, překládání. Poslouchám, porovnávám, reaguji, sdílím. Často se hodně smějeme. Můj nejcennější objev je, že Jiřina je především člověk jako každý jiný: má nějaké vlastnosti, zájmy, náhledy a dojmy. Její vnitřní svět je stejně lidský a bohatý jako u kohokoli jiného, koho stojí za to znát. A že Jiřina nevidí? To je jen jednou z mnoha charakteristik Jiřiny. Znamená to snad jen to, že se mě Jiřina přidržuje za loket, pomáhá si bílou holí, ale v našem lidském setkávání to není ani určující téma ani žádné omezení.

Co vám dobrovolnictví přináší?

Vídáme se už déle než dva roky a já jsem se za tu dobu mnoho naučila. Už vím, že i poslepu se dá žít zajímavě a naplno. Setkání jsou různě častá, jejich náplň se také proměňuje a mně nikdy nepřišlo na mysl, že tím přicházím o čas. Naopak. Vztah s Jiřinou mi otevírá nové obzory, učí mě jinak vnímat handicapované, umožňuje mi nahlédnout do světa někoho jiného. A kromě toho je prostě milé pomoci někomu – přináší to radost oběma stranám.

... a nyní pracujete pro Okamžik.

Zdá se mi jen přirozené, že jsem po nějaké době poznala sdružení Okamžik lépe a ráda jsem přijala nabídku v něm pracovat na plný úvazek. Odvíjí se to především od výborných lidí, kteří se kolem Okamžiku sdružují a od smysluplného zaměření organizace. Metodika práce s dobrovolníky a nevidomými klienty hodně pokročila v porovnání s dobou, kdy jsem se poprvé setkala s Okamžikem. Dnes je projekt osobní asistence podpořen Ministerstvem práce a sociálních věcí a má už svou standardizovanou podobu. Velmi mě těší, že se na jeho další podobě a směřování také podílím.

Paní Volencová se stala dobrovolnicí sdružení Okamžik v listopadu 2000 v době zahájení programu osobní asistence pro nevidomé založené na práci dobrovolníků, kdy sama nabídla věnovat část svého volného času ve prospěch někoho nevidomého. Se svou nevidomou klientkou, překladatelkou z nizozemštiny, od té doby pravidelně navštěvuje knihovnu a napomáhá jí v orientaci v odborných a jiných publikacích. Od června 2002 pravidelně spolupracuje s další nevidomou klientkou, které poskytuje nejrůznější praktickou pomoc (třídění dokumentů, společný sport a kultura), takže v současnosti poskytuje osobní asistenci dvěma nevidomým aktivním ženám průměrně v rozsahu 12-20 hodin měsíčně, navíc se od konce září 2002 stala pracovnicí sdružení Okamžik zabezpečující chod projektu "Dobrovolníci v osobní asistenci pro nevidomé".

Dobrovolníci v průvodcovské službě a v osobní asistenci

Jak dobrovolníci pomáhají nevidomým čili co je průvodcovská služba a osobní asistence pro nevidomé?
Průvodcovská služba pro nevidomé – servis jednorázových doprovodů nevidomých prováděných dobrovolníky
Mnozí nevidomí lidé si osvojí dovednost samostatného pohybu s bílou holí po svých známých trasách, problémem však mohou být trasy neznámé nebo složité, např. s častým přecházením vozovek, s výkopy, složitými parky atd. Proto mnozí uvítají doprovod vidícího a poučeného průvodce, kterým je dobrovolník proškolený pro tuto činnost. Objednání doprovodu i vyhledání dobrovolníka ochotného vykonat tento doprovod zajišťuje telefonicky pracovník sdružení, který má k dispozici databázi proškolených dobrovolníků. Tak mohou např. dvě hodiny volného času dobrovolníka jednou za měsíc pomoci vyřešit naléhavý problém nevidomého.
Osobní asistence pro nevidomé – dlouhodobá spolupráce stálé dvojice "nevidomý klient / dobrovolný asistent" v dohodnuté oblasti

Ztráta zraku komplikuje vedle pohybu i mnohé další oblasti života. Třídění předmětů, čtení i psaní různých dokumentů, sladění i nákup oblečení, orientace v knihovnách a v slovnících, návštěva bazénu nebo třeba koncertu v neznámé budově, dohled nad dítětem hrajícím si na pískovišti – tyto nebo zcela jiné situace pomůže nevidomému zvládnout proškolený dobrovolník, kterému se říká osobní asistent.

Spolupráce dvojice se utváří na základě nabídky dobrovolníka a poptávky klienta, sladěním jejich předem vyjádřených přání a představ včetně množství času. Pod vedením pracovníků sdružení procházejí nevidomí i dobrovolníci promyšleným, ale nenáročným procesem, jehož cílem je najít oboustranně optimální dvojici "nevidomý klient / vidící dobrovolný asistent". Spolupráce nevidomého a dobrovolníka obvykle přináší oběma stranám mnoho pozitivního a někdy vznikají nerozlučná přátelství.

Někteří nevidomí mají dva i více osobních asistentů, někteří dobrovolníci pomáhají dvěma klientům nebo vedle osobní asistence pomáhají také příležitostným klientům průvodcovské služby.

Osobní asistence zahrnuje řadu činností, které umožňují nevidomému naplňovat osobní potřeby podstatně efektivněji, než kdyby je zajišťoval sám, a dále realizovat potřeby, které sám vůbec zajišťovat nemůže.

Spektrum činností je velmi individuální podle osobnosti nevidomého, jeho zájmů a jiných aktivit, jeho rodinné situace, míry zvládání speciálních dovedností atd. Obvykle se dvojice setkávají jednou týdně nebo za dva týdny na 2-3 hodiny, ale výkyvy v četnosti jdou výrazně do obou stran. 

Osobní asistence pro nevidomé byla nesprávnými přístupy dávána do protikladu s rozvojem samostatnosti nevidomých a byla odsouvána ze spektra sociálních služeb. Zkušenost ukázala, že o osobní asistenci mají zájem především samostatní nevidomí, kteří v ní spatřují rozšíření svých možností seberealizace a zefektivnění řady běžných činností.

Poznámka k otázce profesionálních osobních asistentů

Některé potřeby nevidomých by neměly být ponechány určité míře nahodilosti spojené s prací dobrovolníků (asistence při vysokoškolském studiu, asistence nevidomým matkám, seniorům, kombinovaně postiženým, při výkonu některých povolání, asistence na počátku rehabilitačního procesu, asistence nevidomým dětem integrovaným do běžných škol. Každý nevidomý potřebuje určitou „praktickou pomoc“ v běžném životě, kterou buď poskytuje rodina, což může poškozovat vztahy, nebo  tyto potřeby nevidomého nejsou zajišťovány vůbec a dochází ke snížení kvality jeho života.

I když potřeba státem garantované asistence je u nevidomých méně naléhavá než u osob závislých na asistentovi při základních životních úkonech, přesto tato potřeba existuje. Otázkou je její rozsah a jeho možné odstupňování v souvislosti s různou mírou potřeb (např. základní nárok, zvýšení pro studenty, nevidomé rodiče, seniory atd.)

Zajišťování osobní asistence dobrovolníky má svá objektivní omezení, zejména:

a) Někteří nevidomí nemají potřebné lidské předpoklady pro dlouhodobou spolupráci s dobrovolníkem, mají však právo na pomoc a uspokojení svých potřeb.

b) Práce s dobrovolníky je v začátcích a nebude samozřejmou činností např. v menších městech a vesnicích. Potřeby nevidomých se tímto ale neřídí.

Na druhé straně opodstatněnost zajišťování osobní asistence pro nevidomé dobrovolnými asistenty vyplývá z následujícího:

a) Není asi reálné pokrýt veškeré potřeby nevidomých placenou asistencí.

b) Dobrovolníky zajišťovaná asistence by se mohla ve větší míře vymezit volnočasovými aktivitami a aktivitami vyžadujícími menší míru pravidelnosti či systematičnosti.

c) S rozvíjejícím se dobrovolnictvím se ve velkých městech vytváří relativně velká nabídka pomoci ze strany dobrovolníků, kterou je škoda nevyužít.

d) Osobní asistence zajišťovaná dobrovolníky přináší často hlubší lidský vztah a tedy velmi významné obohacení života občana se zdravotním postižením. Toto placená osobní asistence nejspíše v takovém rozsahu nenabídne.

Příběh osobní asistence pro nevidomé v datech a číslech

Jaká byla cesta nové sociální služby pro nevidomé? Něco napoví níže uvedená data, za kterými se skrývá mnoho podaných a často nepřijatých projektů, mnoho nedůvěry, rozpaků i nepřátelských postojů "z vlastních řad" handicapovaných, ale také mnoho radosti z dobrovolníků a spokojených klientů. Více najdete v článku "Sedmero překvapení s dobrovolníky" z časopisu Grantis 11/2003 uveřejněném rovněž na našich internetových stránkách.

 1998

- na semináři Národního dobrovolnického centra Hestia se rodí myšlenka na provozování osobní asistence pro nevidomé profesionálně vedenými dobrovolníky

2000

červen – je založeno občanské sdružení Okamžik, které jako jeden ze svých záměrů chce realizovat projekt osobní asistence pro nevidomé s dobrovolníky

listopad – vzniká první dvojice "dobrovolný asistent / nevidomý klient"

2001

červen – sdružení získává vlastní prostory, probíhá první výcvik dobrovolníků

srpen – zřízeno tzv. společensky účelné pracovní místo dotované Úřadem práce pro nevidomého sociálního pracovníka, který jako jeden ze svých úkolů plní funkci koordinátora dobrovolníků

prosinec – funguje první desítka spolupracujících dvojic

2002

- projekt osobní asistence pro nevidomé založený na práci dobrovolníků je podpořen grantem Ministerstva práce a sociálních věcí

- je vícekrát prezentován v rozhlase, médiích pro nevidomé a v tisku

květen – projekt je prezentován na konferenci o dobrovolnictví v Kroměříži (viz Sborník z konference Kroměříž 2002)

srpen, září – sdružení Okamžik zajišťuje výcviky celkem 70 dobrovolníků pro tzv. krizovou asistenci pro nevidomé v Praze zavedenou Nadačním fondem Českého rozhlasu po povodních

 září – projekt podpořen grantem Nadačního fondu ČRo, který umožnil zaměstnat vidící sociální pracovnici realizující projekt

prosinec – v projektu jsou zapojeny tři desítky fungujících dvojic

2003

- projekt je podpořen klíčovými granty MPSV a Nadačního fondu Českého rozhlasu a menšími granty Magistrátu hl. m. Prahy, Nadace ADRA a Městské části Praha 7

- je dvakrát prezentován v televizním programu pro zdravotně postižené Klíč a v řadě rozhlasových programů pro zrakově postižené

- zahájení obdobných projektů osobní asistence pro nevidomé vykonávané dobrovolníky ohlašují i jiní poskytovatelé sociálních služeb

leden – sdružení Okamžik přebírá od Nadačního fondu ČRo agendu dobrovolníků vykonávajících průvodcovskou službu pro nevidomé, která se po povodních nově stává součástí běžně využívaných sociálních služeb v Praze

únor – dobrovolnice nejdéle zapojená v projektu obdržela cenu pro dobrovolníky Křesadlo Národního dobrovolnického centra Hestia

listopad – v časopise pro neziskový sektor Grantis vychází článek "Sedmero překvapení s dobrovolníky" mapující zkušenosti se zaváděním nové služby

prosinec – v projektu osobní asistence funguje 55 dvojic, v programu průvodcovské služby je evidováno 196 vykonaných doprovodů vedle nevyčíslitelného počtu neevidovaných doprovodů sjednávaných již mezi klienty a dobrovolníky mimo působení sdružení

 
Statistické údaje projektu osobní asistence

dobrovolníci (asistenti)

počet dobrovolníků, kteří vstoupili do projektu v roce 2001:  10

počet v roce 2002:                                                                 31

počet v roce 2003:                                                                 42

počet dobrovolníků za celou dobu projektu osobní asistence:  83

počet aktuálně zapojených ke konci r. 2003:                         59

z toho

ženy:                                                                                      49

muži:                                                                                     10

věková struktura

do 30 let:                                                                               44

31 až 50:                                                                               13

51 a více:                                                                               2

nevidomí (klienti)

počet klientů za celou dobu projektu:                                   55

počet aktuálně zapojených do projektu:                               45

z toho

ženy:                                                                                      32

muži:                                                                                     13

věková struktura

do 30 let:                                                                               17

31 až 50:                                                                                19

51 a více:                                                                                9

Poznámky:

Je zajímavé porovnat věkovou strukturu dobrovolníků a klientů, neboť při sestavování spolupracujících dvojic hraje věk určitou roli. V každém období je vždy několik klientů, kteří čekají na vhodného dobrovolného asistenta a několik dobrovolníků čekajících na svého klienta.

Sdružení Okamžik rovněž převzalo agendu asi 70 dobrovolníků, kteří se přihlásili do dobrovolné služby v rámci popovodňové pomoci nevidomým. Z těchto dobrovolníků aktuálně spolupracuje jen asi 25 dobrovolníků jako průvodců vykonávajících jednorázové doprovody nevidomých. Téměř dvoutřetinový dlouhodobý úbytek těchto dobrovolníků ve srovnání s méně než třetinovým úbytkem u dobrovolníků hlásících se do osobní asistence je ovšem vysvětlitelný přechodnou nabídkou pomoci v krizové situaci po povodních.

Hlavní příčinou odchodu dobrovolníků je změna životních okolností (nejčastěji: změna zaměstnání, přijetí ke studiu, navázání partnerského vztahu, odcestování na dlouhodobý zahraniční pobyt, odstěhování atp.).

Malý test: Co je osobní asistence?

Chcete se přesvědčit o tom, zda vám smysl a náplň osobní asistence jsou zcela jasné? Máte chuť zauvažovat o různých situacích, které jsou spojeny se slepotou? Připravili jsme pro vás test.

Pokuste se z následujících situací vybrat tu, která odpovídá roli dobrovolníka – osobního asistenta pro nevidomé. Na konci testu najdete klíč, který vám ukáže, jestli jste situaci správně posoudili.

1. Pomáhající s láskou pomáhá nevidomému při naplňování jeho základních životních potřeb, krmí ho, obléká a dbá o veškeré jeho možné i nemožné dobro.

2. Pomáhající s velkou pozorností seznamuje nevidomého s překážkami bytového interiéru, radí mu, jak uspořádat předměty v kuchyni a jak si třídit šatstvo, jindy s ním prochází trasu do zaměstnání a učí ho, jak se po ní spolehlivě pohybovat bez průvodce jen s bílou holí.

3. Pomáhající doprovází nevidomého do knihovny a pomáhá mu s vyhledáním patřičné publikace, pak si chvíli povídají v čajovně a pročítají ručně psaný dopis, který nevidomý obdržel.

4. Pomáhající vyjadřuje svůj bezmezný obdiv k nevidomé osobě, s láskou ji hladí, nese jí tašku a snaží se odstranit každou překážku na její doslovné i symbolické životní cestě.

5. Pomáhající se prodírá nevšímavým davem, s didaktickým důrazem působícím na pozornost okolí oslovuje nevidomého a rázně ho chytí za ruku, aby dotyčný pochopil, že mu konečně bude pomoženo. Než se nevidomého zeptá na cíl jeho putování, pro jistotu ho nejkratší cestou nekompromisně vede skrze davy k nejbližšímu zábradlí.

6. Pomáhající sedí s nevidomým u konferenčního stolku, pozorně naslouchá jeho vyprávění o myšlenkách na sebevraždu po ztrátě zraku, zaměstnání i partnera a pronáší utěšující slova.

Klíč:

1. Rodič zabezpečuje nevidomé dítě.

2. Odborný instruktor proškoluje osleplého člověka v nové životní situaci po ztrátě zraku.

3. Dobrovolník se svým klientem vykonává sjednanou osobní asistenci.

4. Milenec prokazuje něžnou náklonnost své nevidomé dívce při jedné z prvních schůzek.

5. Zásah náhodného chodce zasaženého potřebou konat dobro za každou cenu bez ohledu na potřeby nevidomého.

6. Psychoterapeut při práci s nevidomým klientem v krizové situaci.

Pokud jste správně identifikovali zejména situaci č. 3 a nezaměnili ji s jinou, je vše v pořádku. Možná jste se i pobavili nebo zamysleli nad rozmanitostmi životních situací spojených se slepotou. Pokud jste se cítili v roli potenciálního osobního asistenta i v jiných situacích, je možná na místě zamyslet se nad svými motivy k dobrovolné práci nebo nad svým poměrem k těm, kterým chcete pomáhat. Každopádně je ale před vámi úkol ujasnit si, co dobrovolná práce je a co už ne.

Dobrovolník a klient osobní asistence pro nevidomé

Otázky spojené s dobrovolnictvím

1. Kdo je dobrovolník?

Udělat příležitostně zdarma něco dobrého pro druhé je asi normální pro mnoho lidí. Dobrovolník dělá zdarma něco dobrého pro druhé (veřejně prospěšnou práci) systematičtěji, zejména pravidelněji a s určitým zaměřením. Dobrovolník je ochoten svou činnost podřídit potřebným pravidlům, začlenit ji do nějaké organizační struktury a přijmout za ni vymezenou odpovědnost.

2. Co dobrovolnictví nabízí?

Jak komu: hlubší smysl vlastního života, rozšíření sociálních dovedností, nová přátelství, seznámení s odlišným světem, zkušenosti pro profesní růst, radost z dávání, naplnění volného času, protiváhu k vlastnímu jednostrannému profesionálnímu zaměření, šanci najít partnera, příjemný pocit ze sounáležitosti k určité eticky profilované skupině lidí a kdo ví, co ještě.

3. Co musí dobrovolník "investovat"?

Čas, energii, odpovědnost, někdy vlastní prostředky na hromadnou dopravu a na telefon, někdy kousek nebo kus sebe sama, třeba dvě hodiny za měsíc v čajovně.

4. Co čeká zájemce o dobrovolnou práci v osobní asistenci pro nevidomé v rámci projektu sdružení Okamžik?

Vstupní strukturovaný pohovor, uzavření písemné dohody o spolupráci včetně podpisu etického kodexu, několikahodinový výcvik dobrovolníků zaměřený na seznámení se světem nevidomých a na získání základních dovedností jejich doprovázení, zkušební doprovod s nevidomým pracovníkem projektu, první kontaktní setkání s potenciálním klientem vedené pracovníkem, jednoduché podání informace o průběhu spolupráce jednou za měsíc a jednou za několik měsíců účast na supervizním setkání dobrovolníků.

5. Jak sdružení Okamžik podporuje dobrovolníky?

Tím, že pro ně připravilo vše z předchozího odstavce, aby tak dobrovolníci mohli dělat to, co si přejí. A především tím, že vyhledá klienta, pak také průběžným poradenským zázemím pro prohloubení dovedností a řešení případných problémů včetně individuální a skupinové supervize, a pojištěním dobrovolníků. Dobrovolníci mohou získat potvrzení o své praxi odpovídající jejich zapojení v projektu, vybraní dobrovolníci jsou oceňováni pamětním listem sdružení a navrhováni na cenu pro dobrovolníky Křesadlo atd. Dobrovolníci se mohou zúčastnit dalších vzdělávacích a kulturních akcí a mají nárok na slevu z ceny vybraných publikací vydaných sdružením.

6. Na co by měl dobrovolník dbát, aby spolupráce s nevidomým byla příjemná a dlouhodobá?

Dobrovolník by měl svého klienta vnímat jako rovnoprávného partnera a svébytnou osobnost.

Dobrovolník by měl sledovat svůj pocit ze spolupráce a zavčas hledat příčiny případných nepříjemných pocitů a řešit je s klientem nebo s pracovníky, případně se supervizorem projektu.

Dobrovolník by měl umět říkat "ne" na činnosti, které nechce dělat. Nevidomý může požádat o dalšího asistenta, kterému právě tyto činnosti mohou přinášet uspokojení.

Dobrovolník by neměl nahrazovat profesionálního sociálního pracovníka, například instruktora samostatného pohybu nevidomých nebo pečovatelskou službu.

Dobrovolník by neměl rozhodovat za svého klienta tam, kde je přirozená odpovědnost na klientovi.

Dobrovolník by neměl zanedbávat komunikaci s pracovníky sdružení a účast na setkáních dobrovolníků, kde je možno načerpat zkušenosti, informace a třeba i energii pro další činnost.

Otázky spojené s klienty osobní asistence pro nevidomé

1. Kdo jsou klienti projektu osobní asistence pro nevidomé?

Nevidomí nebo téměř nevidomí lidé, kteří chtějí rozšířit své možnosti nebo naplňovat své potřeby efektivněji, než když je zajišťují alternativními a časově náročnými metodami.

2. Musí nevidomý také něco "investovat"?

Je to možná překvapivé, ale vlastně totéž co dobrovolník.

3. Co čeká nevidomého při vstupu do projektu?

Vstupní strukturovaný pohovor, uzavření písemné dohody o spolupráci včetně podpisu etického kodexu, kontaktní setkání s potenciálním asistentem ve spolupráci s pracovníkem projektu, jednoduché podání informace o průběhu spolupráce jednou za měsíc a jednou za několik měsíců účast na supervizním setkání klientů.

4. Jak sdružení Okamžik dále podporuje klienty projektu?

Obdobně jako dobrovolníky. V situacích, kdy klientovi nemůže vypomoci jeho asistent, sdružení zajišťuje průvodcovskou službu jako pro jiné klienty.

5. Na co by měl nevidomý klient dbát, aby spolupráce s dobrovolníkem byla příjemná a dlouhodobá?

Nevidomý by měl asistenta vnímat jako rovnoprávného partnera a svébytnou osobnost.

Dále by měl dbát na to, aby asistencí nechtěl řešit to, co může vyřešit bez problémů a časové náročnosti sám, a aby od asistenta nechtěl činnost, kterou asistent dělat nechce nebo mu ani nenáleží (odbornou práci instruktorů a sociálních pracovníků). Na otevřenou komunikaci s dobrovolníkem včetně umění říkat a přijímat "ne".

Na včasné řešení případných problémů otevřenou komunikací s dobrovolníkem, pracovníkem nebo supervizorem projektu.

Na počátku spolupráce by nevidomý měl dbát na to, aby dobrovolníka "nezavalil" požadavky, aby pozorně vnímal jeho potřeby a pomohl mu zvládnout novou roli.

Klient by neměl zanedbávat komunikaci s pracovníky projektu a účast na klientských setkáních.

Převzato z tisku: Dobrovolnictví a splněné přání
Kdo jsou dobrovolníci? Jsou to výlučně studenti sbírající zkušenosti pro svou budoucí praxi? Co dobrovolníkům přináší jejich činnost? Odpovědi nabízí například výpověď ženy, která jako dobrovolnice vykonává osobní asistenci pro nevidomé dva roky a v současnosti takto pomáhá dvěma klientkám.

časopis Marianne říjen 2002

Ivana Štěpánková, 41, překladatelka, vdaná, 1 dítě

"O dobrovolnictví jsem odjakživa čítávala hlavně v anglických knihách a vždycky se mi to moc líbilo, jenže jsem buď neměla čas nebo odhodlání. Když se mi ale nedávno relativně usadil rodinný i pracovní život, protože synovi je už devatenáct a mužova firma se konečně zaběhla, řekla jsem si, že by bylo načase. A že jako 'OSVČ' neboli osoba samostatně výdělečně činná jsem víceméně pánem svého času, což mi umožňuje jistou flexibilnost, která by se někomu mohla hodit. Ale komu? Vybavila se mi moje dávná pedagogická studijní praxe ve střední internátní škole pro slabozraké. Pobyla jsem tam sice krátce, ale vzalo mě to. Vlastně jsem na to nikdy nezapomněla. Ještě k tomu mi přišlo, že nevidomí mají ve srovnání třeba s vozíčkáři strašně malou publicitu, a to rozhodlo. Do internetového vyhledávače jsem tedy naklepala v různých tvarech slovo 'nevidomý', a tak jsem objevila, že pražské sdružení Okamžik hledá asistenty. Asi hodinu si tu se mnou povídali o tom, jaké mám představy já a jaké oni, a když si mě nakonec vybrali, absolvovala jsem ještě pár hodin praktického výcviku. Byla jsem za něj vděčná, protože jinak bych netušila, jak se mám s nevidomým pohybovat tak, aby mu to pomáhalo a ne překáželo. Až potom mi představili Lucii, opravdu skvělou holku, s kterou je radost si povídat. Na jaře zrovna končila studium na právnické fakultě, takže především potřebovala najít spoustu podkladů pro diplomku. Zasedly jsme tedy u nás k internetu, já jí říkala, co jsem z něj vylovila, ona si vybírala. A já jí to nahrávala, protože doma má speciální čtecí zařízení. Domlouvaly jsme se, že se jí budu snažit pomoci i s hledáním nějakého dobrého zaměstnání přes internet. No a protože si mohu udělat volno i přes den, volá mě kdykoli, když potřebuje někam doprovodit. Ne, autem nejezdíme, jenom tramvají nebo metrem. Ale není to zas tak často, protože Lucie má ochotnou rodinu a taky kamarády, takže si myslím, že bych klidně zvládla ještě někoho. Z téhle 'práce', o které ovšem ví pouze můj muž a syn, mám totiž nesrovnatelně lepší pocit, než kdybych někam do neznáma poslala deset tisíc."

Doporučená literatura, poznámky o vydavateli a autorovi

Doporučená literatura k otázkám dobrovolnictví:

Dobrovolníci v neziskových organizacích (Informační centrum neziskových organizací 2001)

Dobrovolníci v zařízeních sociální a zdravotní péče – Sborník z konference Kroměříž 2002

(klub UNESCO Kroměříž a Hestia Praha 2002)

J. Tošner, O. Sozanská: Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích (Portál 2002)

M. Novotný a kolektiv autorů: Dobrovolnictví středoškoláků ( Hestia Praha 2003)

Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace (Hestia Praha 2003)

Doporučená literatura k tematice nevidomých:

Co vlastně ti nevidomí dělají? (Okamžik 2003)

Herman Van Dyck: Ne tak, ale tak (Tyfloservis 1996)

P. Francová, J. Jakeš, M. Michálek: Nevídáno (Okamžik 2002)

P. Francová: "Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím" (Okamžik 2004)

 
Poznámka o vydavateli:

Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých je občanským sdružením vzniklým v r. 2000, v současnosti je jeho hlavním sociálním programem osobní asistence pro nevidomé zajišťovaná dobrovolníky, dále průvodcovská služba, poradenství pro otázky samostatného života nevidomých, vydavatelská činnost a kulturní akce.

 Kontakty:

www.okamzik.cz

e-mail: okamzik.os@volny.cz

Poznámka o autorovi:

Ing. Miroslav Michálek (*1954) je nevidomým sociálním pracovníkem sdružení Okamžik, vedoucím projektu osobní asistence a průvodcovské služby pro nevidomé a koordinátorem dobrovolníků. V oblasti zrakově postižených pracuje od r. 1993 nejprve jako vedoucí pracoviště zaměřeného na kompenzační pomůcky pro nevidomé Tyflokabinet Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR, později (do r. 2000) jako ředitel Středisek integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, kde působil v oblasti využití volného času a podpory pracovního uplatnění nevidomých.

Dosud publikoval časopisecky (časopis pro zrakově postižené Zora, měsíčník pro neziskový sektor Grantis, časopis Bariéry) a knižně v publikacích zaměřených tematicky na život se slepotou (Nevídáno, Co vlastně ti nevidomí dělají?). Knižně také vydal sedm básnických sbírek.

Okamžik doposud vydal:

1. katalog k výstavě Nevídáno (2002, 32 stran, texty a foto)

2. P. Francová, J. Jakeš, M. Michálek - Nevídáno (2002, 156 stran, autentické výpovědi dvou nevidomých a jednoho hluchoslepého autora, ilustrace nevidomá P. Francová)

3. Co vlastně ti nevidomí dělají? (2003, 137 stran, próza a poezie devíti nevidomých autorů, ilustrace nevidomá P. Francová)

4. P. Francová - Hmatové kresby (2003, ojedinělý soubor 16 barevných pohlednicových reprodukcí kreseb nevidomé výtvarnice)

5. Každý běží svou míli (2004, 105 stran, próza a poezie zdravotně postižených autorů)

6. P. Francová - Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím (2004, brožura přibližující život se slepotou)
 

Miroslav Michálek - Nebojte se nevidomých!

Od příležitostné pomoci k dobrovolnictví

 Jako svou 7. publikaci vydal Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, www.okamzik.ecn.cz.

Praha 2004.

Obálku ilustrovala Pavla Francová

Vydání publikace bylo podpořeno grantem Ministerstva zdravotnictví ČR a Magistrátem hl. m. Prahy

Náklad 1000 výtisků.

Grafická úprava Ivana Štěpánková

Vyrobilo *

ISBN 80-903247-3-8