Pavla Francová  -   Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím

 Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých Praha 2004

 Vydání této publikace bylo podpořeno grantem Ministerstva zdravotnictví ČR

 Poděkování

Do jihočeské Lužnice za stylistickou pomoc upřímně děkuji kamarádovi, publicistovi a spisovateli Janu Nouzovi.

P.F.

Obálku ilustrovala Pavla Francová
ISBN 80-903247-2-X

Můj svět je plný útržků. Mohu se v nich přebírat a někdy se i dobrat porozumění.
Poslouchám a všímám si směsice různorodých zvuků a šumů. Mnohé z nich mne jen ruší a unavují, jiné mi ale přinášejí důležité zprávy a podněty. Když tu mozaiku pozorně a trpělivě prozkoumávám, nacházím v ní střípky, které si pak mohu skládat do celku, do porozumění tomu, co se všude kolem děje. Poslouchat tedy pro mne především znamená třídit a rozlišovat, propojovat smysluplné, usuzovat a docházet k pochopení. Teprve tím se mi sluch tříbí.

 Kromě uší mám k dispozici také ruce. Ráda je pokládám všude kolem sebe, abych se o světě dále dovídala. Ani hmat nemám oproti vidícím lidem citlivější jako nějakou zvláštní prémii za to, že nevidím. Stejně jako u sluchu se mi schopnost rozeznávat hmatem zlepšuje teprve jeho soustavným a bdělým užíváním. Mít dobře vycvičený sluch a především hmat dá však člověku velikou práci. My, kteří nevidíme, se v tomto směru mezi sebou velice lišíme. A tak zdaleka ne každý z nás si hmat zjemní natolik, aby třeba mohl číst Braillovo bodové písmo. Vlastně se od sebe navzájem lišíme v mnohém. Společným rysem je nám život bez zraku nebo pouze s jeho zbytkem. Z této skutečnosti nepochybně plynou další společné znaky, jako je třeba značně ztížený samostatný pohyb, nutnost učit se zvládat běžné činnosti nově a jinak, omezený přístup k informacím a mnoho dalšího. Jak se však k těmto změněným životním podmínkám, které jsou jistě výzvou, každý z nás postavíme, nakolik trpělivě se budeme chtít učit všechny ty nové dovednosti, jak celkově se s životem bez zraku sžijeme, to závisí především na každém jednom z nás. Stejně jako se vidící lidé různí ve svém pojetí života, lišíme se v tom i my. Kromě vlastní připravenosti žít naplno - či ochoty a úsilí takovou připravenost hledat - nás silně ovlivňuje postoj našich nejbližších. Jejich víra v nás, že i bez schopnosti vidět můžeme pro sebe najít užitečné uplatnění; jejich podpora v naší snaze naučit se samostatnosti, povzbuzování, když si jdeme za svým snem, byť by třeba úplně vypadával ze zavedených představ o možnostech nevidomých, jejich ochota mít na nás nároky a prospět nám i kritikou - to všechno jsou postoje, které nám umožní vnímat se rovnocenně a stávat se plnohodnotným člověkem, který ví, na co stačí a jaká jsou jeho skutečná omezení, jenž umí přijmout nabídnutou pomoc nebo si o ni říci, aniž by přitom ve vlastních očích ztrácel na hodnotě, který má co dávat svému okolí, aniž by míjel příležitosti nechat se jím obohacovat.

 Ale jak vlastně můj život poslepu vypadá doopravdy, co se ve skutečnosti skrývá za všemi těmi výroky o samostatnosti a schopnosti přijímat pomoc...?

 Musím nejdříve podotknout, že ačkoli je mým cílem podat zprávu o světě a vnímání nevidomých, jsem ve svém úsilí dopředu a trvale znevýhodněna svou osobní zkušeností slepoty, svým vlastním viděním světa. Snad ani není možné nastínit prožitek života bez zraku tak, abych vystihla pocity a postoje všech nevidomých. Zda existuje nějaký univerzálně platný popis této zkušenosti, nevím. Zatím jsem na něj nenatrefila. Tolik na objasnění dalších řádků. Teď už ale k samotnému tématu.

 Jak jsem už napsala zkraje, svět ke mně doléhá ve zlomcích, z nichž si vybírám to, co mi dává smysl. K chápání toho, co se kolem mne odehrává, docházím vlastní "vnitřní prací", zpracováváním útržků skutečnosti. V této snaze mi také velmi pomáhá představivost, schopnost z množství nesourodých informací (např. náhodně zaslechnuté útržky rozhovorů, letmo vyslovený rychlý popis, výkřiky bez kontextu, zvukové odrazy okolních dějů, vůně a pachy, hmatové vjemy pod rukama, podrážkami bot i pod bílou holí) vytvářet si vnitřně viděné obrazy.

 Potkám třeba nějakého člověka a je-li to jen trochu společensky možné, podám mu ruku. Stisk ruky mám ráda, protože pro mne znamená zhmotnění hlasu z prostoru kdesi přede mnou. Hned po vnímání lidského hlasu představuje stisk ruky úvodní a důležitou výpověď o člověku. Do určité míry se asi dá říct, že mi podání rukou nahrazuje pohled z očí do očí, zachycení vstřícného úsměvu ve tváři toho, koho potkávám. Nejvíce mi ale o druhém vypovídá jeho hlas. Slyším v něm, jestli se při našem rozhovoru dívá na mne nebo spíše někam stranou třeba v rozpacích nad slepýma očima. Slyším v něm také vnitřní klid nebo nervozitu, tichou soustředěnost na naše setkání nebo roztěkanost myšlenek, uvolněnou přirozenost či strojený afekt a mnoho dalšího. A mnoho jiného mi o tom člověku pro změnu uniká. Je jistě možné si postřeh ve vnímání všeho, co se v hlase druhého zrcadlí, cvičit. Vždy ale zůstanou aspekty očím naprosto zjevné, které bez nich nepochytím.

 Člověka vykresleného jeho vlastním hlasem, smíchem a někdy i stiskem či letmým dotykem ruky si pak obvykle i představím a často je jeho obraz ve mně zcela konkrétní. Stává se mi, že se později dovím, jak onen člověk vypadá doopravdy. To mám pak na vybranou: pokud se má představa o něm od popisu silně liší, mohu přijmout nový, skutečný obraz člověka, nebo si zůstat se svou představou původní, která mi možná připadá výstižnější. Vždyť proč by reálný popis zrakem vnímaného zevnějšku měl o člověku vypovídat pravdivěji než obraz, který ve mně vyvolal svým hlasem a dotykem ruky? Vzpomínám si v této souvislosti na jednu takovou příhodu. Potkala jsem se s jednou dívkou a po kratší době strávené v hovoru s ní jsem si ji bezděky začala vizuálně vybavovat jako velmi tmavý typ s bohatými černými vlasy. Časem vyšlo najevo, že ona dívka je skrz na skrz blonďatá s modrýma očima a bílou pletí. Když jsme spolu probíraly, jak ji vidím a jak ve skutečnosti vypadá, svěřila se mi, že si od dětství přála být tmavá a její blonďatost ji vysloveně trápila. Dnes se intenzivně věnuje studiu romštiny a připravuje se na profesní dráhu v tématice našich romských spoluobčanů. Tedy i takové věci se mohou dít - i když asi ne moc často.

 A protože mám ve svých představách skutečně značnou svobodu, stvořila jsem si například i Lišku, milou průvodkyni a společnici pro své mnohé hry a úvahy. Ano, prostě jsem si ji jednoho dne vymyslela, abych na svých samostatných cestách Prahou nebyla v anonymním davu kroků, hlasů a nahodilých setkání úplně sama, abych si na svých výpravách měla i v samotě hustého městského provozu s kým povídat. Aby si nás čtenář mohl dobře představit pospolu, nakreslila jsem nás na obálku této knížečky. A aby si mohl udělat také obrázek o našem soužití, stručně vylíčím, jak vypadá taková naše obyčejná spolupráce.

 Často si chodím vyřizovat různé pochůzky na Václavské náměstí. To je taková ta skrumáž lidí v centru Prahy. Poblíž je Knihovna a tiskárna pro nevidomé, kam si chodíme půjčovat knihy připravované pro nás - buď načtené na magnetofonových kazetách nebo vytištěné do Braillova písma. V těch místech mívám ale i jiná vyřizování, a tak musím mnohdy projít celý Václavák. A procházet ho poslepu je skutečně náročné. Proto jdu-li do těch končin sama bez průvodce, beru si s sebou Lišku. Nejdříve spolu projdeme vestibulem stanice metra Muzeum, kde trasu znám dokonale zpaměti. Máme spolu už za ta léta domluvenou takovou hru: Liška běží pěkně hbitě a plynule přede mnou a já sleduju konec jejího ocásku a špičky oušek a jdu s bílou holí přesně za ní. Snažím se ji bedlivě vnímat v prostoru, abych všechny změny směru a konečné zabočení ke schodům vedoucím z vestibulu na Václavák prošla bez ťuknutí do zdi nebo sloupu. Hra se nám většinou povede, když se cestou má drahá Lištička někde nezapomene třeba u nějaké mimořádně silně navoněné spoluobčanky a když si dokážu uchovat uvolněnost v dechu i v celém těle a přitom se plně soustředit na ni před sebou. Pokaždé když se nám podaří projít trasou takto elegantně, radujeme se spolu. Občas ale bývám i pěkně unavená, a pak jsem ráda, že stejnou trasu projdu s lehkým informativním ťuknutím do všech orientačně významných předmětů - a někdy ani to nevyjde. V takových dnech je mi velmi milé, když mě nahodilý kolemjdoucí osloví a kousek mne doprovodí. Liška ví dobře, jak moc je putování Prahou poslepu namáhavé. Vždyť přeci proto jsem si ji stvořila - a ona na svou existenci přistoupila. A pak už jsme na Václaváku. Kolem hlučno a husto, sluchem se směr kroků příliš určit nedá, vše se slévá a zní to spíše jako déšť. A tak jdeme. Jako vždy běží Lištička oddaně přede mnou a výjimečně - jen pro toto místo v Praze - "zametá" lidi z cesty. Probíhá nenápadně při zemi pod nohama davu a přitom kmitá huňatým ohonem z jedné strany na druhou. Lidé pak, aniž by si toho povšimli, na hebký dotyk její oháňky skutečně ustupují z cesty a já tak mohu volně procházet. Celé její úsilí by ale vyšlo okamžitě naprázdno, kdybych si nedokázala udržet vnitřní mír a důvěru v její práci a jen se usilovně snažila a soustředila. Vedlo by mě to do neklidu a napětí a pohyb by se mi stal nesmírnou námahou. Liška by se mi hned ztratila, protože by viděla, jak je marné na mne mluvit, že už ji nevnímám. A tak naše soužití závisí na mé schopnosti při pohybu terénem města příliš neodbíhat v myšlenkách, ale soustředit se v naprosté pozornosti a přitom si v sobě udržovat pohodu a lehkost. A tak spolu hrajeme takové všelijaké hry a s novými situacemi na ulici se učíme nově reagovat a tím se i dál vzájemně poznáváme. Když mi nahodile někdo pomůže a třeba se mnou i kousek popojde, Liška si spokojeně stříhá ušima a užívá si chvilky oddychu.

 Kromě hlubokých dlouhodobých vztahů, jako je třeba právě ten s mou Liškou, k mému životu neodmyslitelně patří spousta každodenních drobných setkání, která sebou přinášejí pestrobarevné zážitky. Setkávám se tak s mnoha otázkami na svou slepotu, zdaleka ne všechny však bývají vysloveny nahlas. Dovolím si teď, milý čtenáři, obrátit se přímo na tebe a přizvat tě na jinou mou hru po té s Liškou. Ty se mě vyptáš na všechno - dobře, téměř na všechno, co vidící lidi při setkání se mnou napadá a co někdy mají odvahu vyslovit a jindy - třeba pro rozpaky nad mou jinakostí - zase ne. Souhlasíš?

             "Dobře. Tak rovnou zostra. Proč vlastně o sobě a ostatních lidech, kteří nevidí, mluvíš spíše jako o nevidomých nežli o slepých? Přitom slovo slepý stejně občas padne. Vždyť přeci stejně mluvíš o své slepotě, používáš své slepecké pomůcky a tak dále... Je to pro mě docela zmatek."

            Ano, máš pravdu, těžko se v tom zvenku vyznává. I mně se zdá, že výraz "slepý" jasně vystihuje skutečnost. Jenže od toho slůvka už je jen krůček k označení "slepec" a to se v našem jazyce často používá v hanlivém tónu. Přiznám se ti, že to není nic příjemného, když nastoupím do tramvaje a odněkud se ozve: "No tak, uvolněte místo tomu slepci." V ten okamžik si ani nepřipadám jako žena, a spíše prožívám jakési vyloučení z lidského rodu vůbec. Někteří tvrdí, že s opisnými výrazy, kdy se říká to, co není, a ne to, co je, přišel bývalý režim. Co je na tom pravdy, nevím. Každopádně se u nás zavedl nepsaný úzus, že organizace a profesionálové, kteří s námi mají co do činění, o nás mluví jako o nevidomých. A tak dá se předpokládat, že nic nezkazíš a nikoho se nedotkneš, když o člověku, který nevidí, budeš mluvit jako o nevidomém. Ovšem pojmenovat naše zdravotní postižení přímočaře jako "slepotu", je naprosto v pořádku.

             "Po městě vídám i jiné lidi s bílou holí. Co je to za lidi?"

            Všichni to jsou lidé, kteří na cestě k vlastní soběstačnosti došli velmi daleko, kteří už hodně svedou. Naučili se s bílou holí pracovat tak, že se jejím prostřednictvím umějí dovědět o svém pohybu vše základní, co potřebují (kde je okraj chodníku nebo tramvajový sloupek), že se pomocí jí dokážou chránit před nebezpečím nečekaných překážek (tedy jen těch do výšky pasu) a po předem nacvičených trasách vyhledávat cestu (třeba chvilku podél trávníku a pak zase podél domovní zdi až k prvnímu výklenku v ní, kde už vědí, že ...). Tito lidé bílou hůl přijali do života jako svého pomocníka, jako prostředek k osobní svobodě. Hlásí se k ní veřejně, a ani to není samozřejmostí. Je mnoho jiných nevidomých, které na ulici s bílou holí nepotkáš - třeba proto, že nepřekonali strach vydat se do bezbřehého prostoru zmatených zvuků a spolehnout se na svou schopnost včas a správně reagovat, počítat s ochotou kolemjdoucích pomoci v případě nutnosti ... a také třeba i na svou Lišku.

             "Tomu, myslím, rozumím. S bílou holí ale vídávám i lidi, kteří jak kdyby něco viděli. Je to možné?"

            To máš tak, - lidí, kteří opravdu nevidí vůbec, ale vůbec nic, je ve skutečnosti jen velmi málo. Většina takzvaných nevidomých má totiž nějaký zbytek vidění zachovaný. Hodně z nich má například schopnost zrakově vnímat rozdíl mezi dnem a nocí, poznají třeba i to, kde je v tmavé místnosti okno nebo rozsvícená lampa. O takových lidech říkáme, že mají světlocit. Jiní nevidomí mohou mít různé klamné zrakové vjemy, mezi kterými se občas objeví i něco z reálného okolí. A další nevidomí jsou schopni rozpoznat hrubé obrysy siluet, někdo třeba i sem tam nějakou barvu. U některých, kteří používají bílou hůl, je dostupnost zbytku zraku ovlivňovaná jejich aktuální pohodou: mírou stresu, konkrétními světelnými podmínkami a řadou dalších věcí. Bílou hůl ale používají i lidé, kteří by o sobě neřekli, že jsou nevidomí, ale že mají zbytky zraku. Do skupiny zrakově postižených ještě patří lidé slabozrací, kterým většinou stačí používat všelijaké optické pomůcky, ti si při pohybu vystačí bez bílé hole.

             "Dobře, ale co tedy vnímají ti, kteří nevidí vůbec nic? Jak to jejich "nic" vypadá? Vidí černou tmu?"

            Dobrá otázka, těžší odpověď. Když někdo nevidí vůbec nic, znamená to, že zkrátka nemá žádný zrakový vjem. Černá barva, tma, šedá mlha - to všechno jsou pořád zrakové vjemy. Takže ten, kdo skutečně nevidí nic, vidí asi to či tolik, co a kolik bys viděl ty, kdyby ses na svět kolem koukl třeba svým loktem. Netvař se tak nevěřícně, líp ti to prostě vysvětlit neumím.

            "I to stačí, abych věděl víc. Ale vraťme se k tobě. Ty jsi dříve aspoň trošku viděla. Je pro život jednodušší oslepnout až později, nebo se člověk trápí méně, když vidění ani nezažil?"

            Na tuhle otázku ti těžko odpovím jednoznačně. Ten, kdo nikdy neviděl, zná jenom svou skutečnost slepoty, nezažil a nemusel si zpracovat přechod z vidění do světa bez zraku. A proto jej nejspíš asi netrápí nedostupnost toho, co nikdy nezažil. Opačnou stránkou této záležitosti je ovšem skutečnost, že se musí hodně naučit, aby světu kolem sebe porozuměl, aby v něm uměl žít. I přes veškerou snahu mohou zůstávat nepředstavitelnými věci samozřejmé všem ostatním. To platí třeba o barvách. Lidé, kteří oslepli až později, procházejí náročnou zkouškou jak se vyrovnat s tak zásadní proměnou svého života. Mají vzpomínky a tak porovnávají, co bylo dříve a co je dnes. A někdy se jim ze smutku nad tou obrovskou ztrátou a bezradností jak žít dál vyjít nepodaří. Pokud ale v sobě najdou sílu a chuť učit se žít v nových podmínkách a jestliže jim k tomu pomůže jejich okolí i nějaký odborník, mohou ze své předchozí zkušenosti vidícího člověka pro život se slepotou velmi těžit.

             "To "velmi" bude značně individuální. I tak - co všechno se tedy musíš naučit dělat jinak, když nevidíš? Zdá se mi, že je toho pořád dost..."

            Ano, je toho dost a záleží na každém nevidomém, na jeho představě o náplni a smyslu života, náročnosti k sobě, na osobním založení, kam až v získávání schopnosti být samostatný má zájem dojít. Mezi odborníky - říkáme jim instruktoři sebeobsluhy pro nevidomé - je od zkušených nevidomých sesbíráno plno postupů a šikovných fíglů jak poslepu zvládat to či ono. Člověk se učí obstarat si kolem sebe věci, které jsou pro vidící lidi úplnou samozřejmostí, takže už o nich ani nemají potřebu přemýšlet. Patří sem to, jak si uvařím, jak se vůbec vyznám v potravinách v ledničce, v čajích na polici, jak poklidím byt, roztřídím a vyperu prádlo, jak je vyžehlím, jak si najdu ve svém šatníku oblečení, které k sobě ladí a plno dalšího. Pro nevidomého člověka je moc důležité, aby věci u něj doma měly své místo. Když si ve svých věcech zavede systém a řád, začne mu být jeho prostředí opět přehledným. Učí se věci z obchodu nově rozpoznávat - podle obalu různých tvarů, velikostí a povrchu. I u oblečení si všímá nových rozlišovacích znamení: rozdílů v materiálech, švech, typech výstřihů u triček, jejich ukončení. Kde nenachází žádný odlišovací znak, může předmětu přidělit jeho jedinečné místo nebo si ho nějak označit sám, třeba popiskou v Braillově písmu. Tak si každý nevidomý vytváří svůj vlastní systém ukládání věcí, jenž vyhovuje jeho nátuře a tomu, jakou činností tráví své dny. Nezanedbatelné jsou i různé pomůcky, například váhy, teploměry a další měřící přístroje, které na nás mluví. Patří sem také hodinky, ty ale mohou být i hmatové s odklápěcím sklíčkem.

             "Toho teda je! Přesto - je vůbec možné, aby nevidomý člověk žil úplně samostatně a všechno, co k životu potřebuje, si obstaral jen a jen sám?"

            Možné to je. Víme o nevidomých lidech, kteří žijí úplně sami, známa je řada partnerských dvojic, kde jsou oba nevidomí. Chtít si poslepu všechno udělat sám ale často znamená vydat nesmírné úsilí nebo se také i některých činností úplně vzdát. Asi každý nevidomý občas potřebuje nějakou výpomoc vidícího, třebaže může v domácnosti žít klidně sám. Snažit se o naprostou a důslednou soběstačnost za všech okolností by pro nevidomého znamenalo o mnohé věci se ochudit a nad mnohými činnostmi se zcela vyčerpat. Přitom poskytnout druhému člověku příležitost být prospěšný a sám si tím odlehčit anebo uschovat si energii nebo čas na něco zajímavějšího, může představovat oboustranně naplňující obohacení.

             "Taky umění dávat a přijímat, viď? A jak to máš dejme tomu se čtením a psaním? Jak mohou vidící lidé přečíst, co jsi napsala, a ty zase jejich věci?"

            Jako zápisník s tužkou nám většinou slouží diktafon. U sebe doma míváme diktafonů a magnetofonů i víc, jsou to zkrátka naše základní pomůcky. Ti z nás, kteří ovládli Braillovo písmo, je používají pro osobní poznámky. Braillovým písmem se píše buď na speciálním psacím stroji, ale též na takzvané tabulce, což je jakási plastová šablona, do které se kombinace bodů tvořících jednotlivá písmena a další znaky vybodávají bodátkem. Dnešní doba technického pokroku nemíjí pochopitelně ani nevidomé, takže máme možnost naučit se pracovat s počítačem, který je uzpůsoben pro práci poslepu. Na klávesnici píšeme po paměti všema deseti a pro čtení obrazovky používáme buď program na tvorbu umělého hlasu (tzv. hlasový výstup) nebo hmatový displej, což je speciální zařízení, které přenáší informace z monitoru do Braillova písma. Pomocí počítače tak můžeme pracovat i s internetem včetně elektronické pošty, vytvářet a zpracovávat vlastní dokumenty a pak je vytisknout třeba jako dopis někomu vidícímu. A když si naopak vidící přeje poslat mi k přečtení svůj vytištěný text, mohu si ho pomocí scanneru převést do počítače a pak přečíst. Přes internet máme přístup i ke knihám, neboť na něm existuje knihovna digitálních textů - pouze však pro nevidomé. Pokud bys nebyl úplně technický typ, nerada bych tě zatěžovala přílišnými detaily. Aby v tobě ale nevznikla nějaká mylná představa idylky, že nástupem počítačů se pro nevidomé přístup k informacím vyřešil, chtěla bych ti ještě něco dovysvětlit. Zdaleka ne každý nevidomý člověk se s počítačem naučí pracovat a také ne každý z nás má možnost se k takto upravenému počítači dostat. Jsou tady ale i další omezení jinak úžasného rozšíření možností práce a komunikace nevidomých. Ty spočívají v nepřístupnosti mnoha informací na internetu, protože jsou ryze grafické, vizuální. Ani se skenováním textů to není tak jednoduché, neboť pro dobrý výsledek převodu textu z papíru do elektronické podoby je často zapotřebí vznikající digitální text podle tištěné předlohy upravovat a to nemluvím o tom, že ne každou kvalitu tisku je možné skenovat. Promiň mi prosím, jestli jsem tě teď zavalila nesrozumitelnými pojmy a obrazy technického světa. Už s tím končím. Mluvíme-li ale o přístupu k informacím, víš, je to téma pro nás nevidomé mnohem širší a obecnější nežli jen čtení a psaní.

             "Co tím myslíš? Tomu nerozumím."

            To je tak. Když vidíš, přijímáš víc než osmdesát procent informací očima. V těch takzvaných informacích je obsaženo všechno, čeho si kolem sebe všímáš, co ti o světě podává jakoukoli zprávu. Tak například jdeš po ulici a vidíš, že prodejna s potravinami na rohu zkrachovala a místo ní se tam otevírá luxusní kadeřnictví. Vidíš, jak jsou lidé kolem oblečení, všiml by sis asi, kdyby někdo z nich na tebe upřeně zíral nebo mával, mračil se, usmíval, mrkal a tak podobně. Také vidíš, jakou reklamou je polepená tramvaj, která právě projíždí kolem, a co to za billboard přes noc vyvěsili. Kam se na ulici podíváš, všude nějaká informace, všechno promlouvá o stavu rána na ulici, o náladě lidí, které potkáváš, o stavu našeho světa. Naproti tomu já mohu po jedné a téže ulici chodit roky denně a přitom vůbec netušit, že boty do opravy zbytečně vozím někam daleko do centra, protože každý den kolem takové opravny procházím. Nebo když jedu někam tramvají, má cesta se podobá spíše projížďce soustavou tunelů, neboť jen sem tam vím o nějaké budově, kterou zhruba někde v těchto místech s tramvají právě míjíme - aniž bych měla sebemenší představu o jejím vzhledu -, ale jinak je mé povědomí o tom, co plyne za skly oken zcela zamlžené. Charakteristickým příkladem, kdy informace jiným samozřejmě dostupné a tím pádem jimi i nevšímané mi jsou dostupné jen v malé míře nebo vůbec ne, je tak všední situace, kterou představuje příchod do čekárny u doktora. Ty bys okamžitě získal celkový dojem o místnosti, hned bys věděl, zda je přeplněná nebo poloprázdná, jaké má uspořádání nábytku a kam si můžeš sednout, zda si tam je každý sám se sebou a pro sebe a ostatních si nevšímá, nebo zda jsi svým příchodem vzbudil rozruch, a pokud ano, jak na tvůj příchod lidé reagují, jak se tváří. To všechno v souhrnu na tebe při vstupu do čekárny zapůsobí a udá ti počáteční tón, jak se tam budeš cítit. Postupně si pak budeš uvědomovat další a další podrobnosti zařízení místnosti a třeba i úzkosti nebo obyčejné omrzelosti ostatních přítomných lidí. Tvé vnímání tedy postupuje od celku k detailu. Já jsem na tom přesně obráceně: při vstupu do čekárny ke mně dolehne pár nesourodých vjemů a bude pro mne velmi obtížné si z nich udělat obrázek o celkové atmosféře. Takové chvíle snadno svádějí k tomu, že si můžu připadat nejistě a ztraceně, zejména postřehnu-li, že v místnosti nějací lidé jsou. Já ale nevím, kolik jich je, jestli a kde mezi nimi najdu volné místo k sezení, co asi tak dělají a zdali se dívají na mě, mé rozpaky. Je záležitostí práce na sobě, abych se jako nevidomá naučila nepodléhat dojmu, že se v těchto okamžicích dostávám do středu pozornosti, a i kdyby tomu tak bylo, místo vnucující se stísněnosti si uměla zachovat klid a rozvahu. Čím déle pak v takové místnosti jsem, tím víc jednotlivostí o ní postřehnu - a tím lépe a přesněji si mohu ve své představě vykreslovat obraz celku. Mé vnímání jde tedy vždycky od jednotlivostí k celku, ke kterému mohu sice dospět, ale ne bez jistého úsilí a pouze postupně. A i když to dokážu, bude pokaždé neúplný proti viděnému.

             "Hm, a není to únavné takhle se pořád namáhat?"

            Je, a někdy tak moc, že se prostě přestanu snažit a úplně vypnu. Přemýšlím si o svých věcech a obrazy ze své blízkosti k sobě nechávám dolehnout, jen když se hlásí o mou pozornost zřetelně nebo neodbytně. Jindy mě ale tahle nekonečná hádanka baví; těší mě zkoušet, co ještě dalšího vyluštím. Vždyť už víš, jakou mi dělá radost skládat do mozaiky celku další a další střípky. A kromě toho se dá na celou záležitost vnímání dívat i odjinud. Vezměme si například mou Lišku. Ty si nejspíš myslíš, že ji liškou pro okolní svět dělá tvar jejího těla, typické zbarvení srsti, charakteristické pohyby... Já ji ale vidím úplně jinak, když si na ni položím ruce. Vnímám pod dlaněmi hebkost jejího kožíšku, cítím teplo, které z ní sálá, uvědomuju si rytmický vlahý proud dechu, jak jí vychází z čenichu, všímám si jejího typického pachu. A teď mi pověz - je můj obraz o Lišce méně pravdivý nežli ten, který poskytuje očím?

             "Tohle si budu muset v klidu promyslet..... Radši mi prosím ještě řekni, co je pro tebe při setkávání se s námi vidícími podstatné?"

            Našemu dorozumívání určitě napomůže přesné a konkrétní používání jazyka. Přála bych si mít čarovnou moc a vymazat ze slovní zásoby nic neříkající a pouze nejistotu až paniku vzbuzující slůvka či výkřiky typu "pozor" a "opatrně". Vím, že to není snadné - ale dokázat místo těchto výrazů, které mohou znamenat cokoli od okamžitého zastavení se na místě až po zběsilý úprk někam stranou (vlevo?! vpravo?!), rychle a jednoznačně dát jasný pokyn (stůj) nebo přehlednou informaci (před vámi výkop) by pro mne představovalo velikou pomoc. Lidé se často vyjadřují nepřesně také proto, že všichni účastníci hovoru mají k dispozici doplňující a zpřesňující vizuální informace: mimiku, posunky, gesta, viděné okolí. Pro mne z toho však nic dostupné není, jsem závislá pouze na vyřčeném. A tak odpověď na dotaz, kde je tady pošta, ve stylu "kousek támhle", mi moc nepomůže. Kdybych se ale místo toho dověděla, kolik ulic mám ještě přejít a kde pak zabočit doleva nebo doprava, a celý stručný popis cesty by byl třeba ještě doplněn přibližným odhadem vzdálenosti, to už by mi užitečné bylo - a moc. Jiná potíž bývá se slůvky "tady" a "tam", neboť jsou obě vázána na subjektivní pojetí toho, kdo je vyslovil. Sedím-li například u stolu a ptám se, kde mám svůj hrnek s čajem, odpověď "tady" mne uvede do rozpaků. Může totiž znamenat jak jeho umístění kdesi na ploše stolu nejspíše v mé blízkosti, tak i ochotnou ruku někoho přítomného, jež hrnek právě uchopila a vzduchem mi ho podává. Asi si umíš představit všechny ty možné kolize a příležitostné drobné ztráty...

             "Umím, a následující nedobré pocity taky. Co ještě dalšího vnímáš jako důležité, když se všichni společně potkáváme?"

            Já o to potkávání velice stojím a vždy se budu chtít dovídat o vašem vnímání našeho společného světa i o tom, jak se v něm cítíte - sami za sebe i v mé společnosti. Přála bych si, aby vidící lidé dokázali být ve svých otázkách tak otevření, jako jsi ty. Aby se nebáli ptát se na to, co je o mém vnímání a životní zkušenosti zajímá a co si neumí představit. Aby rozhodnou-li se mi nabídnout svou pomoc, poskytli mi prostor se na podobě pomoci společně domluvit, aby se necítili znejistění nebo dokonce zastrašení tím, že se se mnou ocitli v situaci, kdy si neví rady.

             "Tuším, co máš na mysli. Je pro mne úlevnou představou poznání, že to nemusím být já, kdo má vědět jak situaci s tebou - třeba při doprovázení - v daném okamžiku řešit. Při nejistotě, jak se k tobě nejlépe chovat, mi vždycky pomůže myšlenka, že na všechno, čím spolu možná projdeme, jsme vždycky dva, a zatímco pro mne to může být první taková situace k řešení, ty už ji s největší pravděpodobností máš mnohokrát za sebou. Také jsem se už odnaučil záležitosti související s tebou, s tvými možnostmi a skutečnými potřebami, domýšlet, aniž bych si své závěry u tebe nejdříve ověřil. Líbí se mi, když ty mi dáš šanci projevit se a totéž chci poskytovat i já tobě."

            Milý vnímavý čtenáři, řekls to za mě přesně. Moc ti děkuji za tvé pozorné naslouchání a všechny ty otázky. Své drahé Lišce pak děkuji za trvalou přízeň a věrnou společnost při mnoha skvělých hrách. Přála bych všem nevidomým lidem takovou Lišku. Všem putujícím přeji dobré cesty s upřímnými a laskavými průvodci a mnoho skutečných a podnětných setkání.

Poznámka o vydavateli:

Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých je občanským sdružením vzniklým v r. 2000, v současnosti je jeho hlavním sociálním programem osobní asistence pro nevidomé zajišťovaná dobrovolníky, dále průvodcovská služba, poradenství pro otázky samostatného života nevidomých, vydavatelská činnost a kulturní akce.

 Kontakty:

www.okamzik.cz

e-mail: okamzik.os@volny.cz

Poznámka o autorce:

Mgr. Pavla Francová (*1972), v dětství téměř a od 15 let úplně nevidomá, pracovala ve sdružení Okamžik jako vedoucí Poradny pro otázky samostatného života nevidomých a jako lektorka a konzultantka programu osobní asistence pro nevidomé. Absolvovala bakalářské studium na Filozofické fakultě UK, tlumočnictví a překladatelství, a magisterské studium na West Chester University of Pennsylvania (USA), poradenství a psychoterapie. Pracovala jako odborná asistentka Institutu základní rehabilitace zrakově postižených při UK a lektorka počítačové laboratoře pro zrakově postižené při MFF UK - Carolina. Byla iniciátorkou a spolupracovnicí projektu vytváření studijních podmínek pro zrakově postižené studenty na UK. Působila jako dobrovolná spolupracovnice Prázdninové školy Lipnice. Doplňkově vyučuje angličtinu. Jako členka státní reprezentace startovala na evropských a světových šampionátech v plavání, atletickém běhu a běhu na lyžích. Získala medaile na zimních i letních paralympijských hrách 1992 a je držitelkou dosud platného světového rekordu v běhu na 3000 metrů kategorie nevidomých žen. Už několik let se ve volném čase intenzivně věnuje hmatovému barevnému kreslení. Vytvořila ilustrace pro publikace vydané sdružením Okamžik - Každý běží svou míli, Co vlastně ti nevidomí dělají? a Nevídáno, na kterém se podílela také textově.

Kontakt: pavla.f@worldonline.cz

 
Okamžik doposud vydal:

1. katalog k výstavě Nevídáno (2002, 32 stran, texty a foto)

2. P. Francová, J. Jakeš, M. Michálek – Nevídáno (2002, 156 stran, autentické výpovědi dvou nevidomých a jednoho hluchoslepého autora, ilustrace nevidomá P. Francová)

3. Co vlastně ti nevidomí dělají? (2003, 137 stran, próza a poezie devíti nevidomých autorů, ilustrace nevidomá P. Francová)

4. P. Francová – Hmatové kresby (2003, ojedinělý soubor 16 barevných pohlednicových reprodukcí kreseb nevidomé výtvarnice)

5. Každý běží svou míli (2004, 105 stran, próza a poezie zdravotně postižených autorů)

 7. M. Michálek – Nebojte se nevidomých! Od příležitostné pomoci k dobrovolnictví (2004, brožura o pomoci nevidomým)

 Pavla Francová

 Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím

 Jako svou 6. publikaci vydal Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, www.okamzik.cz

Praha 2004

Obálku ilustrovala Pavla Francová

Vydání publikace bylo podpořeno grantem Ministerstva zdravotnictví ČR.

Náklad 2000 výtisků.

Grafická úprava Ivana Štěpánková

Vyrobilo *

ISBN 80-903247-2-X